Naše značky GELADORO TINO GELATO BOHEMIAN E-shop
EN Poptat gelato
Dřevěná loutka Tino s dětmi u modrého banánového gelata

Tino by GELADORO

Svět plný fantazie. Zmrzlina plná radosti.

Dětská edice řemeslné zmrzliny s dřevěnou loutkou Tinem a jeho kamarády v 16 chutích.

  • Bez konzervantů
  • Bez stabilizátorů
  • Bez barviv
  • Bez aromat

Ilustrační foto

Kdo je Tino

Kdo je Tino

Víc než jen zmrzlina.

Za každým kelímkem Tino se skrývá víc než jen zmrzlina. Je za ním svět plný fantazie, hravosti a malých okamžiků, které dokážou rozzářit dětské oči.

Věříme, že dětství má být barevné, plné objevování, smíchu a radosti z maličkostí. A právě proto vznikl Tino, značka, která spojuje poctivou zmrzlinu s příběhem, na který se nezapomíná.

Naším hrdinou je Tino, dřevěná loutka s vlastním příběhem a velkou chutí objevovat svět. Je hravý, zvídavý a připomíná nám, že i obyčejný den se může proměnit v malé dobrodružství. Stačí oblíbená zmrzlina, chvíle s kamarády a úsměv, který řekne všechno za nás.

Poctivá zmrzlina pro malé i velké mlsouny

Věříme, že děti si zaslouží nejen krásné zážitky, ale také zmrzlinu, za kterou si můžeme stát. Proto se při její výrobě opíráme o zkušenosti a řemeslné know-how značky GELADORO. Dbáme na výběr kvalitních surovin a na chuť, která přináší skutečné potěšení.

Nechceme dětem nabídnout jen barevný kelímek s veselým obrázkem. Chceme jim nabídnout poctivou zmrzlinu, kterou si oblíbí pro její chuť, a značku, ke které se budou rády vracet. Protože hravý svět a kvalitní produkt se mohou skvěle doplňovat.

Každá příchuť je malé dobrodružství

Tino není jen postavička na kelímku. Je průvodcem světem dětské fantazie, ve kterém má každá barva svůj příběh, každá chuť své kouzlo a každý úsměv svou hodnotu. Chceme, aby se děti s Tinem bavily, těšily se na další setkání a vytvářely si vzpomínky, které jim jednou vykouzlí úsměv na tváři.

Tino se zvířecími hrdiny Tino edice, každý se svou zmrzlinou v kornoutu
Ilustrace
Ilustrační video
Ilustrační video

Tino edice, stálá nabídka

16 chutí, 16 hrdinů.

Tino edice přináší 16 druhů řemeslné zmrzliny, které spojují hravý svět dětské fantazie s poctivou recepturou GELADORO. Každá chuť vzniká s důrazem na kvalitu a přirozenost, bez konzervantů, stabilizátorů, barviv a umělých aromat.

Základem našich sorbetů je vysoký podíl ovoce, který dle příchuti dosahuje 50 až 70 %, a u ostatních druhů pečlivě vybrané, skutečné suroviny. Spolupracujeme s regionálními dodavateli, protože věříme, že poctivé ingredience jsou základem výjimečné chuti.

Plyšák Tino zepředu s rozpřaženýma rukama, kloboučkem a batůžkem
Plyšák Tino z boku s batůžkem
Z boku
Plyšák Tino zezadu, v batůžku tři kelímky Tino Gelato
Batůžek
Plyšák Tino zepředu a zezadu
Zepředu i zezadu

Novinka · plyšák Tino

Seznamte se s TINEM! Váš nový plyšový kamarád už se těší na objetí!

Ahoooj! Já jsem TINO!

Miluju zmrzlinu, dobrodružství a hlavně nové kamarády. A víš co? Moc rád bych se stal právě tím tvým!

Mám svůj typický klobouček, veselý úsměv, malý batůžek a v něm rovnou tři zmrzlinové dobroty. Jsem měkoučký, heboučký a vždycky připravený na pořádné objetí.

Můžeme spolu cestovat, hrát si, usínat nebo vymýšlet ta nejbláznivější dobrodružství. A když dostaneš chuť na zmrzlinu, budeme na ni alespoň společně vzpomínat!

Tak co, staneme se kamarády?

Objednej si svého TINA a vezmi si kousek sladkého světa TINO GELATO domů! TINO už se nemůže dočkat, až pozná právě tebe!

Objednat plyšáka Tina

Příběhy příchutí

Každá chuť má svůj příběh.

Tino je dřevěný dobrodruh a profesionální hledač ingrediencí. Spolu s Tomšosem, mistrem gelata, a se zvířecími kamarády hledá ty nejlepší suroviny. Přečtěte si je s dětmi.

Tino a děti s kelímky Kos Rybízáček, Méďa Meruňkáč, Veverka Jahodinka, Motýl Borůvinka, Tygr Mangouš, Lenochod Kiwísek a Lišák Maliník
Ilustrace
  • Jezevec LískovníčekZáhada zmizelých říškůAhoj. Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh a specialista na proměnu čehokoli jedlého ve zmrzlinu. Tentokrát jsem měl jasný cíl: lískovo-oříškové gelato. Jemné, krémové a voňavé tak, že by i šiška zaplakala.

    Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh a specialista na proměnu čehokoli jedlého ve zmrzlinu.

    Tentokrát jsem měl jasný cíl: lískovo-oříškové gelato. Jemné, krémové a voňavé tak, že by i šiška zaplakala. Vydal jsem se do lese. Jenže… Pod dubem? Jen žaludy. Pod smrkem? Šišky. (Děda by jásal.)

    „To není možné,“ mumlal jsem a sypal si žaludy do ruky. „Já chci oříšky, ne krmivo pro divočáky!“

    Potkal jsem veverku. „Prosím tě, nemáš pár lískových?“ ptal jsem se.

    Veverka se zatvářila tragicky. „Nemám. Zásoby jsou pryč.“

    Pak jsem potkal plcha. „Ani jeden,“ zívnul ospale.

    Dokonce i sojka, která normálně schovává všechno, co není přibité, jen zakroutila hlavou.

    „Všechny oříšky zmizely,“ šeptalo prase i medvěd. „Někdo je vzal.“

    „Ale kdo?“ zeptal jsem se.

    Zvířátka se podívala jedním směrem. K noře pod starým dubem. V noře bydlel jezevec. Velký, pruhovaný bručoun první třídy. A před jeho norou ležela hora oříšků.

    „To je on,“ zašeptal louskáček.

    Zaklepal jsem. Z nory vyšel jezevec, pomalu, těžce, s pohledem typu „obtěžujete mě před zimou“.

    „Co chcete?“

    „Oříšky,“ řekl jsem přímo.

    „Moje.“

    „Ale jsou z lesa.“

    „Teď jsou moje a hotovo.“

    Vyjednávání trvalo deset minut. Výsledek? Nula oříšků.

    „Nedám ani skořápku,“ zabručel a zmizel zpátky do nory.

    Zvířátka si zoufale sedla. A tehdy jsem dostal nápad. „Dobře,“ řekl jsem. „Nezískáme oříšky silou, získáme je strategií.“ Vytáhl jsem z batůžku smetanový kelímek GELADORO. „Uděláme zmrzlinu.“

    „Bez oříšků?“ nechápala veverka.

    „Přesně.“ Použil jsem žížaly, slimáky, chrousty, trochu kořínků a hlízy a zbytku obilí (jen trochu na aroma) a vytvořil základ, který voněl tak, že se i mech začal podezřele naklánět blíž. Pak jsem začal míchat. Pomalu a přehnaně dramaticky.

    „Mmm,“ říkal jsem nahlas. „To je ale fantastická… vůůůně.“

    Z nory se ozvalo zašustění. Míchal jsem dál.

    „Tak jemné… tak krémové… škoda, že to nebude pro všechny…“

    Vykoukla pruhovaná hlava. Jezevec čichal. Znovu. A znovu. Pak vyšel celý.

    „Co to je?“ zavrčel podezřívavě.

    „Jezevecká zmrzka,“ řekl jsem klidně. „Teda… měla být oříšková, ale když nejsou ty lískáče.“

    Jezevec polkl. „Já mám oříšky,“ řekl ostýchavě.

    „Víme.“

    Ticho. Pak jsem pokračoval: „Víš, my je nechceme všechny. Jen… trochu, aby celý les mohl ochutnat.“

    „A proč bych měl?“

    Podal jsem mu lžičku. Ochutnal. Zavřel oči a svět se na chvíli zastavil. „Je to… dobré,“ zamumlal. „Víš dřeváčku“, sedl si ke mě, „Já oříšky nejím pořád. Mám je pro strýčka příhodu, když je v lese méně žížal a ovoce. Každý rok si jich pár schovám na horší časy. Jenže pokaždé mi někdo moje zásoby z nory vybere.“

    Les ztichl. Plch sklopil uši a sojka zakašlala.

    „Aha. Takže to nebyl zlý jezevec. Jen opatrný,“ pomyslel jsme ji.

    „Tak uděláme dohodu,“ řekl jsem. „Ty mi dáš trochu oříšků na zmrzlinu a já ti pomůžu hlídat tvoji zásobu na zimu.“

    Jezevec přemýšlel. „Dobře,“ řekl nakonec. „Ale už žádné krádeže.“

    „A žádné hromadění všeho,“ okřikl jsem všechna zvířátka. Plácli jsme si. Tlapou, rukou i křídlem.

    Ve výrobně jsme společně nasekali oříšky, přidali je do základu a míchali. Jezevec dokonce míchal nejvíc – silný, soustředěný a překvapivě precizní. Výsledek? Krémové, voňavé, dokonalé lískové gelato od GELADORO. Celý les ochutnal.

    „Možná… není špatné se dělit,“ zamumlal jezevec.

    „Možná není špatné být kamarád,“ řekl jsem.

    A tehdy jsem slavnostně prohlásil: „Ode dneška se tahle zmrzlina bude jmenovat…“ Zvířátka zadržela dech.

    Jezevec Lískovníček. Protože někdy stačí jedna lžička zmrzliny, aby se z bručouna stal přítel.

  • Jednorožec VanilinkaVýprava za sluncemAhoj. Já jsem Tino. Dřevěný, dobrodruh a profesionální hledač ingrediencí, které se rády schovávají. Tentokrát šlo o vanilku. Ve výrobně jsem otevřel první hrnec. Nic. Druhou krabici. Mouka. Třetí zásuvku.

    Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný, dobrodruh a profesionální hledač ingrediencí, které se rády schovávají. Tentokrát šlo o vanilku.

    Ve výrobně jsem otevřel první hrnec. Nic.
    Druhou krabici. Mouka.
    Třetí zásuvku. Lžíce.
    Čtvrtý sud. (To jsem ani neměl otevírat.)

    „To je jako hledat jednorožce!“ vyhrkl jsem zoufale. Zpoza rohu se ozval hlas Tomšose: „Výborný nápad, Tino. Najdi jednorožce a najdeš vanilku.“

    Zamrkal jsem.
    „Počkat… to nebyl vtip?“

    Tomšos jen záhadně nadzvedl obočí. Otevřel jsem atlas světa.

    „Jednorožci… jednorožci… kde by tak mohli žít?“ mumlal jsem a listoval stránkami.

    Hory? Moc chladno.
    Poušť? Písek v kopytech není praktický.
    Polární kruh? Roh by zamrzl.

    Pak jsem uviděl mapu Karibiku. Slunce. Palmy. Exotika.

    „Jasně!“ plácnul jsem se do čela. „Jednorožci jsou elegantní. Potřebují styl. A vanilka roste v tropech!“ Rozhodnuto.

    Letadlo, batůžek, zásoba GELADORO na přežití a já.

    Vystoupil jsem do karibské noci. Vzduch voněl mořem a květy. Místní legenda říkala:

    Jednorožec se pase při úplňku. A nespásá trávu, spásá vanilkové orchideje.

    „Tak jo,“ nadechl jsem se. „Ulovím jednorožce.“ Vyrazil jsem do džungle.

    Byla tma. Tropická a hustá. Zvuky kolem mě zněly jako orchestr, který si zapomněl noty. Něco zašustilo.

    „Jednorožec?“ zašeptal jsem. Byla to kokosová palma. O pár kroků dál jsem šlápl na něco měkkého.

    „Jednorožec?!“ Bylo to spadané mango. Klouzal jsem tři metry a zastavil se až o kmen.

    „Dobře. Důstojnost necháme doma,“ bručel jsem a vytahoval z batohu lžičku zmrzliny pro odvahu. Měsíc stoupal výš. A pak jsem ucítil vůni. Sladkou, jemnou. Vanilkovou.

    Plížil jsem se mezi liánami. Každý krok byl dramatický. Každé zapraskání větve znělo jako fanfára. A pak jsem ho uviděl. Na mýtině zalité měsíčním svitem stál jednorožec. Bílý. Zářivý. Hříva se mu třpytila jako cukrová vata a roh mu zářil stříbrným světlem. A skutečně… okusoval vanilkové orchideje.

    „Tak to je tedy lepší než atlas,“ vydechl jsem.

    Jednorožec zvedl hlavu. „Kdo ruší mou půlnoční pastvu?“ zazněl melodický hlas. Polkl jsem.

    „Tino. Dřevěný. Hledám vanilku. A… kamarády.“

    Jednorožec si mě prohlédl. „Proč bych ti měl dát svou vanilku?“

    Chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem vytáhl kelímek GELADORO.

    „Protože z ní udělám nejlepší zmrzlinu, jakou kdy kdo ochutnal.“

    Jednorožec přimhouřil oči.

    „Vanilkovou?“

    „Legendární.“

    Smíchal jsem základ přímo na mýtině. Trochu smetany, trochu cukru, špetku magie (dobře, to byl jen karibský vánek).

    Jednorožec ochutnal. Zavřel oči. Hříva se mu lehce zavlnila.

    „To je… důstojné.“

    Usmál jsem se. „Takže?“

    Jednorožec sklonil hlavu. Roh se jemně dotkl orchidejí a několik dokonalých vanilkových lusků spadlo přímo do mých rukou. „Vezmi si tolik, kolik uneseš. Ale slib mi, že zmrzlina ponese mé jméno.“

    „Slibuju!“

    Letadlem jsem vezl vanilku opatrně zabalenou jako největší poklad světa. Ve výrobně jsem slavnostně vysypal lusky před Tomšose.

    „Tak přece existují,“ zamumlal.

    „A pasou vanilku,“ dodal jsem hrdě.

    Výsledek? Krémová, voňavá. Hedvábná vanilková, karibská zmrzlina, která chutnala jako měsíční světlo v tropech. Zvedl jsem lžíci a slavnostně prohlásil: „Od dneška se jmenuje…“ Nadechl jsem se.

    Jednorožec Vanilinka. Protože někdy musíš přeletět oceán, uklouznout na mangu a mluvit s rohatým tvorem pod úplňkem, abys našel to, co chybí ve skladu.

  • Surikata KeksíkVelké křupavé pátráníAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač ingrediencí a velký milovník zmrzliny GELADORO. Tentokrát mě Tomšos pověřil opravdu důležitým úkolem. „Tino, potřebujeme pořádné sušenky!

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač ingrediencí a velký milovník zmrzliny GELADORO.

    Tentokrát mě Tomšos pověřil opravdu důležitým úkolem.

    „Tino, potřebujeme pořádné sušenky! Něco voňavého, křupavého a dobrého. Vydej se do světa a něco vymysli!“

    A tak jsem vyrazil do africké savany. Slunce pálilo, písek se mi sypal do bot a já prohledával okolí. Sušenky ale nikde!

    Najednou se ozvalo:

    „STŮJ! ANI O KROK DÁL!“

    Na kameni stála malá surikata. Vztyčená jako voják, tlapky v bok a oči vykulené jako dvě obrovské kuličky.

    „Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

    „Jsem Keksík! Hlavní hlídač savany, vrchní pozorovatel a odborník na sušenky!“

    „Výborně! Přesně někoho takového hledám.“

    Keksík se rozhlédl a zašeptal:

    „Máme ale velký problém. Všechny naše sušenky zmizely!“

    „Všechny?!“

    „Úplně! Dokonce i tu, kterou jsem si schoval pod polštář.“

    „Ty máš polštář?“

    „Samozřejmě. Jsem profesionál!“

    Okamžitě jsme zahájili pátrání. Keksík vytáhl lupu, já prohledával keře a společně jsme hledali stopy. Najednou jsme uslyšeli: KŘUP! KŘUP! KŘUP!

    „To je ono!“ vykřikl Keksík. „Nepřítel je blízko!“

    Plížili jsme se za keř a tam jsme ho uviděli. Obrovský pštros seděl u hromady sušenek a ládoval se, jako by týden nejedl.

    „Hej! Ty jsi nám ukradl všechny sušenky!“ zavolal jsem.

    Pštros se lekl, vyskočil a začal utíkat. Keksík vyrazil za ním.

    „Stůj, zločinci! Jménem všech sušenek tě zatýkám!“

    Jenže po třech krocích zakopl a skutálel se přímo do křoví.

    „Keksíku, jsi v pořádku?“

    „ANO! JEN PROVÁDÍM TAJNÝ PRŮZKUM!“

    Nakonec jsme pštrosa dostihli. Ukázalo se, že si sušenky jen schovával, protože chtěl mít největší zásobu v celé savaně.

    „Víš co?“ řekl jsem. „Místo schovávání bychom měli udělat něco mnohem lepšího. Rozdělit se!“

    Vytáhl jsem z batůžku smetanové GELADORO, přidal nadrcené sušenky a připravil pořádně krémovou zmrzlinu plnou křupavých kousků.

    Keksík ochutnal. Oči se mu rozzářily.

    „KŘUP! KŘUP! TO JE NEJLEPŠÍ ZMRZLINA NA SVĚTĚ!“

    Pštros si dal také a spokojeně přikývl.

    Keksík se napřímil, vypnul bříško a slavnostně prohlásil:

    „Tino, tahle zmrzlina musí nést moje jméno. Jsem přece největší odborník na sušenky v celé Africe!“

    „Dobře, Keksíku. Ale pod jednou podmínkou.“

    „Jakou?“

    „Už žádné padání do křoví při výkonu sušenkové služby!“

    Keksík se zamyslel.

    „To nemůžu slíbit.“

    A tak vznikla nová příchuť Surikata Keksík – krémová, lahodná a pořádně křupavá!

    Protože někdy stačí jedna malá surikata, jeden hladový pštros a pořádná hromada sušenek, aby vzniklo velké dobrodružství.

    A pamatujte: Když uslyšíte KŘUP!, možná právě Keksík kontroluje, jestli máte dost sušenek!

  • Opičák KokosákNejvětší kokosový závodAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, milovník zmrzliny GELADORO a člověk, který se vždycky nějak připlete k pořádnému dobrodružství. Tentokrát jsem s Tomšosem dorazil do tropického pralesa.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, milovník zmrzliny GELADORO a člověk, který se vždycky nějak připlete k pořádnému dobrodružství.

    Tentokrát jsem s Tomšosem dorazil do tropického pralesa. Bylo horko, ptáci zpívali a všude rostly kokosové palmy. Zrovna jsem si vychutnával kopeček zmrzliny, když kolem mě prosvištěl kokos.

    „POZOR! BRZDY NEFUNGUJÍ!“

    Za kokosem se řítila malá opička. Seděla na druhém kokosu, držela se ho jako závodník volantu a křičela:

    „UHNI! MÁM TRÉNINK!“

    Kokos prosvištěl kolem mě, narazil do palmy a opička přistála přímo v hromadě banánových listů.

    „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

    Opička vyskočila, oprášila si srst a hrdě se představila:

    „Jsem Kokosák! Nejlepší kokosový závodník široko daleko!“

    „A proč závodíš na kokosu?“

    „Protože na banánu to klouže!“

    To mi přišlo jako docela rozumný argument.

    Kokosák mi vysvětlil, že každý rok pořádá velký závod v kokosových koulích. Jenže letos má problém. Nikdo s ním nechce závodit, protože pokaždé skončí někde v křoví, v potoce nebo na cizí palmě.

    „Já s tebou pojedu!“ nabídl jsem.

    Kokosákovi se rozzářily oči.

    „Vážně?! Tak si nasaď helmu!“

    „Jakou helmu?“

    Podal mi půlku kokosu.

    „Tuhle. Bezpečnost především!“

    Postavili jsme se na start. Kokosák si sedl do svého závodního kokosu, já do druhého a místní papoušek odstartoval závod.

    „TŘI… DVA… JEDNA… KŘUP!“

    A už jsme letěli!

    Kokosák kličkoval mezi palmami, já se držel kokosu jako klíště. Projeli jsme kolem banánovníku, přes písečnou dunu a málem i přes spícího krokodýla.

    „Kokosáku, zpomal!“

    „ZPOMALIT? TO NENÍ V MÉM SLOVNÍKU!“

    Vtom před námi vyskočil malý potůček. Kokosák se jen zazubil.

    „PŘIPRAV SE NA SKOK!“

    Odrazili jsme se a letěli vzduchem. Přistání bylo poněkud… mokré. Skončili jsme přímo v jezírku.

    Kokosák vyplaval, odhrnul si mokrou srst a zeptal se:

    „Tak co? Vyhráli jsme?“

    „Nevím. Ale myslím, že jsme právě vynalezli kokosové vodní lyžování.“

    Oba jsme se rozesmáli.

    Po závodě jsme si sedli do stínu palmy. Vytáhl jsem z batůžku GELADORO a dostal nápad. Přidal jsem do krémového základu pravou kokosovou dužinu a připravil exotickou kokosovou zmrzlinu.

    Kokosák ochutnal jednu lžičku. Pak druhou. A potom si kelímek přitiskl k sobě.

    „Tino! Tohle je lepší než vyhrát všechny závody světa!“

    „Tak jak ji pojmenujeme?“

    Kokosák se napřímil, nasadil si kokosovou helmu a vykřikl:

    „Přece po mně! Opičák Kokosák!“

    A tak vznikla nová exotická příchuť Opičák Kokosák – jemná, kokosová a plná tropické pohody.

    A víte, co jsem se naučil? Nikdy nezávodit s opicí na kokosu. Protože ona má čtyři ruce, ocas a žádné brzdy!

    A Kokosák? Ten už trénuje na příští závod. Prý tentokrát pojede na melounu. To bude teprve katastrofa!

  • Žralok BanánosVír z modré spirulínyAhoj! Já jsem Tino. Dřevěná loutka na plný úvazek a námořník na letní brigádě. Ano, čtete správně. Plavím se z Indie do Česka, protože mám veledůležitý úkol.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěná loutka na plný úvazek a námořník na letní brigádě. Ano, čtete správně. Plavím se z Indie do Česka, protože mám veledůležitý úkol. Dopravit hromadu voňavých banánů do výrobny GELADORO. Tomšos říkal: „Tino, banány musí dorazit v pořádku! Dávám Ti velkou zodpovědnost!“

    A moje práce na lodi? Uklízet palubu, vyprávět námořníkům vtipy a česat jim vousy, aby se nezamotávaly do lan. „Proč banán nikdy neuklouzne sám na sobě?“ ptal jsem se kapitána. „Protože má slupku pod kontrolou!“ Kapitán se smál tak, že mu obočí vlálo jako pirátská vlajka.

    Moře bylo klidné, banány naskládané v bednách. A já si pískal a leštil palubu tak usilovně, až jsem si skoro vyleštil vlastní kolínka. A pak… pak to přišlo. Nejdřív jen malá vlna. Pak větší. A pak OBŘÍ MEGA VLNA. Loď se zhoupla, námořníci popadali do sudů od rumu a já jsem se zakousl do koštěte, abych neodplaval.

    „Něco je pod námi!“ zakřičel kapitán a z hlubin vyskočil obrovský modrý žralok! Nebyl děsivý, spíš… zvědavý a hladový. A trochu natvrdlý. „Hele, kam vezete ty žluté věci?“ zahulákal, když švihnul ocasem do vody tak silně, že paluba dostala slanou sprchu. „To jsou banány pro Česko!“zakřičel jsem. Do GELADORO zmrzlin!“

    Žralok udělal kolečko kolem lodi. „Banány? Já rád experimentuju.“ A než jsme stačili říct „pozor na kýl!“, zanořil se, nabral obří vír vody… a s tím vírem vytáhl z hlubin modrou spirulinu. Ta se roztočila kolem lodi jako vodní tornádo! Ššššššššš! Voda vyšplíchla na palubu a všechny banány se začaly obalovat do modra, jak na Vánoce řízky ve strouhance.

    „Máme modré banány!“ křičel lodník. „To není možné!“ vyděsil se kapitán. Podíval jsem se do bedny. Opravdu, banány byly zatočené v modré spirále a vypadaly jako mořské komety. V tu chvíli mi to docvaklo.

    „Zastavte loď!“ zakřičel jsem. „Tohle není problém. To je poklad!“

    Kapitán si upravil vousy. „Poklad? Vždyť máme modré banány!“

    „Právě!“ vyskočil jsem na bednu. „Banán je sladký, jemný… a spirulina? Ta je modrá, tajemná, mořská, silná! Tohle není nehoda. Tohle je spojení země a oceánu!“ Žralok mezitím zvědavě sledoval palubu a šťouchal čumákem do zádě.

    Sáhl jsem do baťůžku a vytáhl kelímek smetanově-banánového GELADORO. Otevřel jsem ho, rozmačkal a přimíchal do zmrzliny zbytek spiruliny, která se třpytila na palubě. „Moment pravdy,“ zašeptal jsem. Nabral jsem lžičku. Ochutnal. Ztuhl jsem. Pak jsem se roztočil dokola jako lodní kompas v bouři.

    „Točím se štěstííím!“ vykřikl jsem.„Je to krémové jako banánový polštář a svěží jako mořská vlna!“

    Žralok otevřel tlamu. Hodil jsem mu lžičku. Chroup. Ticho. Žralok se začal točit kolem lodi, voda kolem něj zmodrala, ale tentokrát klidně a radostně. „Tohle je nejlepší experiment v mém životě!“zahřměl.

    Kapitán ochutnal také. „Tino… tohle je geniální.“

    Podíval jsem se na modré banány, na žraloka, na spirálu ve vodě. A pak jsem to slavnostně oznámil: „Přátelé! Právě jsme nevytvořili problém. Právě jsme vytvořili novou příchuť!“

    Žralok vyskočil z vody a udělal efektní salto. „Bude se jmenovat…“ dramatická pauza. Žralok Banános.

    Námořníci začali házet čepice do vzduchu. A já? Já už se nemohl dočkat, až to řeknu Tomšosovi ve výrobně GELADORO, protože někdy se ty nejlepší příchutě nevymyslí v laboratoři. Někdy vzniknou na palubě lodi, když vám žralok omylem obarví banány na modro. A tak se z Indie do Česka neplavily jen banány. Plavila se s nimi i nová legenda.

  • Panda KaramelkaOperace medový karamelAhoj. Já jsem Tino. Dřevěný, ale až moc živý dobrodruh. A expert na jednu zásadní věc – na meruňkový sorbetík. Jednoho dne si mě zavolal Tomšos, mistr gelata, a položil přede mě misku cukru.

    Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný, ale až moc živý dobrodruh. A expert na jednu zásadní věc – na meruňkový sorbetík.

    Jednoho dne si mě zavolal Tomšos, mistr gelata, a položil přede mě misku cukru.

    „Tino,“ řekl vážně, „nastal čas vyšší dívčí. Připravíš slaný karamel.“ Ztuhl jsem. Slaný karamel? To znělo dospěle, nebezpečně a lepivě.

    „Jasně,“ kývl jsem sebevědomě, i když jsem měl v hlavě dvě zásadní mezery: Myslel jsem si, že karamel je vlastně med a…, že med se… loví. A že ho loví pandy. A tak jsem vyrazil hledat odborníka – do pražské ZOO..

    V bambusovém hájku jsem potkal pandu. Byla kulatá, černobílá a právě chroupala bambus s výrazem někoho, kdo nemá nejmenší tušení, že se stane součástí katastrofy.

    „Ahoj,“ řekl jsem důležitě. „Potřebuju ulovit karamel.“

    Panda přestala žvýkat. „Ulovit… co?“

    „No med přece. Karamel. To je to samé, ne? A vy pandy jste přece medoví lovci!“

    Panda se zamyslela a obrátila na bok. „My hlavně jíme bambus.“

    „To znám, to je jen krycí manévr! Nechce se ti,“ mávl jsem rukou. „Tak jdeme!“ Propašoval jsem pandu přes vrátnici a vrátili jsme se do výrobny. Na stole byl cukr, smetana, máslo a sůl. Panda si sedla na stůl. Doslova. Celou vahou.

    „Tak kde je úl?“ zeptala se.

    „Tohle je moderní úl,“ vysvětloval jsem a nasypal cukr do hrnce. Zapnul jsem plotýnku. A čekal. Cukr se začal rozpouštět. Bublal a tmavnul. Vypadal… podezřele nemedově.

    „Ten med nějak… hoří,“ poznamenala panda.

    „To je určitě fáze lovu,“ uklidňoval jsem ji. Najednou se cukr změnil na zlatohnědou lávu.

    „Tino,“ řekla panda, „myslím, že med normálně nezačne kouřit.“

    V tu chvíli mi to došlo. „Počkej… karamel není med?“

    „Ne.“

    „A pandy neloví med?“

    „Ne.“

    Podívali jsme se na sebe. A pak na hrnec. A pak to začalo.

    „Musíme tam dát všechno!“ zpanikařil jsem. Přilil jsem smetanu. Panda přihodila kus bambusu.

    „To je na texturu!“ vysvětlila. Já přidal máslo. Panda přisypala sůl. Hodně soli. Strašně moc soli. Směs vybuchla do bublající fontány, která vystřelila karamel až ke stropu. Vypadali jsme jako dvě chodící pralinky.

    „Tohle je slaný karamel, ne slaný oceán!“ křičel jsem, zatímco jsem míchal vařečkou, která se mi lepila k ruce.

    Panda mezitím ochutnala směs. „Je to… sladké. A slané. A trochu bambusové.“

    „Bambus tam nemá být!“

    „Ale já myslela, že když med lovíme, tak musí být lesní!“

    „MY NELovíme MED!“ vykřikli jsme oba najednou.

    Ticho. Bublání. Kap. Kap. Karamel začal být hladký. Lesklý. Voňavý. Pomalu jsme přestali panikařit. Panda přestala házet ingredience. a já přestal vymýšlet teorii o medovém lovu. Zůstalo jen míchání. Klidné a soustředěné.

    V tu chvíli přišel Tomšos. Rozhlédl se.

    Strop pokrytý karamelem.
    Podlaha lepkavá.
    Panda s vařečkou.
    Já obalený cukrem jako dřevěný bonbon.

    „Tino…“ řekl pomalu. „Vysvětlení?“

    Nadechl jsem se. „Karamel není med. Pandy neloví med. Bambus nepatří do receptu. A sůl se měří.“

    Tomšos ochutnal lžičku. Zvedl obočí. „Je to… překvapivě dobré.“

    Panda se rozzářila. „Takže jsme to ulovili?“ „Ne,“ povzdechl si Tomšos. „Uvařili.“

    Nakonec jsme karamel použili do zmrzliny. Hladký, máslový, se špetkou soli.

    Panda si olízla tlapku. „Takže příště nelovíme med?“

    „Ne,“ řekl jsem rozhodně. „Příště se nejdřív zeptáme, co to vlastně je.“

    „A bambus?“

    „Možná… limitovaná edice.“

    A tak vznikla nová příchuť: Slaný karamel Panda Karamelka – s nulovým obsahem medu a bambusu.

  • Zajíc ČokoušekMise kakaový bobAhoj! Jmenuju se Tino a jsem dřevěný, řemeslný kluk, co miluje velká dobrodružství. A když mě někdo pošle na misi, beru ji faaakt vážně. Celé to začalo v naší výrobně.

    Ahoj! Jmenuju se Tino a jsem dřevěný, řemeslný kluk, co miluje velká dobrodružství. A když mě někdo pošle na misi, beru ji faaakt vážně.

    Celé to začalo v naší výrobně. Můj lidský táta Tomšos stál zrovna u pasterizátoru, ochutnával čokoládovou bázi a zamračeně míchal. „Tino,“ řekl vážně. „Potřebujeme skutečné kakaové boby. Ne obyčejné, ale ty nejlepší. Takové, které mají příběh.“

    „Takže… expedice?“ zeptal jsem se a už si rovnal kšandy. Tomšos přikývl. „Ano, tvoje nová mise.“

    Do batůžku jsem si zabalil to nejdůležitější – obří zásobu zmrzliny. Protože kdo má GELADORO, má i plán. A kdo má plán, nepanikaří. Většinou.

    Po dlouhé cestě jsem dorazil do země, kde roste kakaovník. Hooodně kakaovníku. Do Pobřeží slonoviny. A tam jsem ho potkal. Zajíčka. Měl uši jako radar, čich na čokoládu a moc toho nenamluvil. „Ty nejsi odsud,“ řekl mi podezřívavě.

    „Správně. Jsem na čokoládové misi,“ odpověděl jsem. „Potřebuji kakaové boby. A ty nejlepší… přesně takové… jaké jsou támhle na té obrovské hromadě,“ ukázal jsem za strom a už už jsem si je cpal do kapes a do klobouku.

    Zajíček si mě změřil pohledem. „Tak to budeš potřebovat moji pomoc lentilko. A taky rychlé nohy.“

    „Proč?“ zeptal jsem se.

    V tu chvíli se džungle ztišila a ze stínu vystoupil on. Obrovská, majestátní opice s čokoládově lesklýma očima. Říkalo se mu Generál Banán. Nebyl zlý jen tak, byl zlý systematicky. „Nech mé boby na pokoji, dřeváku!“ zahřměl. „Je to moje muniční zásoba!“

    „Ale my z nich chceme udělat poctivou, gelatovou čokoládu!“ protestoval jsem.

    „Neznám,“ odfrkl Generál Banán a odstrčil nás tak, že jsem zpátky hopkal patnáct minut. I se Zajíčkem.

    „Klid,“ řekl jsem si pro sebe. „Mám plán.“ Otevřel jsem batůžek a vytáhl kelímek GELADORO. Krémový, dokonale vyzrálý.

    „To jako budeš bojovat lžičkou?“ zeptal se mě Zajíček.

    „Neblázni. Budu bojovat chutí. Nikdo neodolá dobré zmrzlině.“ Připravil jsem na mezi návnadu. Krémovou, jemnou, s lehkým banánovým nádechem. Generál ji ale ucítil dřív, než ji uviděl.

    „Co… to… je?“ začichal do větru.

    „Výměnný obchod za munici,“ odpověděl pohotově Zajíček. „Výborný nápad“, špitl jsem mu do velkého ucha.

    Generál ochutnal. Ztuhl. „Hmmm, lepší než hromada čokoládových granátů,“ přiznal tiše, povzdechl si a řekl. „Naberte si, co potřebujete a rychle zmizte. Chci ale ještě jeden kelímek,“dodal.

    „Dostaneš dva,“ řekl Zajíček vítězoslavně.

    „Cože? Proč? Ty jsi ale obchodník, ty trdlo,“ rozzlobil jsem se na Zajíčka. „Ale co… dohodnuto. Dostanete dva oba.“

    Po týdnu dovádění v lese a nerozloučném přátelství ze Zajíčkem, jsem se vrátil zpátky k Tomšosovi. Pražení proběhlo přísně, vůně byla hluboká, lehce nahořklá a plná tónů kakaa. Rozemleli jsme boby na kakaovou hmotu, smíchali ji s vyzrálou bází, chladili, šlehali a hlídali strukturu. Tomšos ochutnal. Zavřel oči a usmál se. „Tohle má příběh. Jak se to bude jmenovat?“zeptal se mě.

    Odpověděl jsem bez váhání: Zajíček Čokoušek. Někdy je potřeba přelézt půl džungle, přelstít Generála Banána a použít zmrzlinu jako výměnný, diplomatický nástroj.

  • Tomšos PistáčekZáhada zeleného pokladuAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač těch nejlepších ingrediencí a také člověk, který se jen tak něčeho nezalekne. Tedy… skoro ničeho.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač těch nejlepších ingrediencí a také člověk, který se jen tak něčeho nezalekne. Tedy… skoro ničeho.

    Jednoho rána jsem dorazil do výrobny a Tomšos se tvářil tak tajemně, jako by právě objevil poklad.

    „Tino! Dnes nás čeká něco výjimečného. Budeme vyrábět tu nejlahodnější pistáciovou smetanovou zmrzlinu na světě!“

    „To zní skvěle!“ zaradoval jsem se. „A co k tomu potřebujeme?“

    Tomšos položil na stůl malou misku zelených pistácií.

    „Tohle. Ty nejlepší pistácie. A musíš je pořádně připravit.“

    Podíval jsem se na misku. Pak na Tomšose. A znovu na misku.

    „To je všechno? Tolik povyku kvůli pár oříškům?“

    Tomšos se usmál. „Jen počkej. Pistácie jsou malé, ale jejich chuť je obrovská.“

    Vzal jsem jednu do ruky a začal ji zkoumat.

    „Hmm… zelená barva, tvrdá skořápka… Vypadá to jako malý mimozemšťan!“

    „To je pistácie, Tino.“

    „Aha. A kde má anténky?“

    Tomšos se zasmál a vysvětlil mi, že opravdová pistáciová chuť se ukrývá uvnitř. Proto musíme použít kvalitní pistáciovou pastu, která dodá zmrzlině její nezaměnitelnou chuť.

    Jenže právě v tu chvíli se ozvalo podivné zapraskání.

    KŘUP!

    Z misky se skutálela jedna pistácie. Pak druhá. A třetí!

    „Pozor!“ vykřikl jsem. „Pistáciová vzpoura!“

    Vrhl jsem se za nimi, ale pistácie se kutálely po podlaze na všechny strany. Jedna zapadla pod stroj, druhá se schovala za pytel cukru a třetí… ta se zastavila přímo před Tomšosovou botou.

    „Mám ji!“ vykřikl jsem vítězoslavně.

    „Tino, to je tvoje vlastní dřevěná kulička od včerejška.“

    „Aha. Tak tu jsem hledal taky.“

    Když jsme konečně všechno připravili, pustili jsme se do výroby. Do smetanového základu jsme přidali poctivou pistáciovou pastu a za chvíli se výrobna naplnila nádhernou vůní.

    Tomšos nabral první lžičku a podal mi ji.

    Ochutnal jsem.

    Nejdřív jsem mlčel. Potom jsem zavřel oči. A nakonec jsem vykřikl:

    „TO JE ZELENÝ POKLAD!“

    „Tak dobrá?“ zeptal se Tomšos.

    „Dobrá? Tomšosi, tohle je tak dobré, že bych si nejraději dal ještě jednu lžičku!“

    Tomšos se usmál. „Jen jednu?“

    „No… možná dvě. Nebo tři. Ale čistě kvůli kontrole kvality!“

    A tak vznikla naše výjimečná pistáciová smetanová zmrzlina GELADORO. Poctivá, krémová a plná skutečné pistáciové chuti.

    A co já?

    Od toho dne mám ve výrobně vlastní malou misku pistácií. Ne proto, abych je hledal. Ale abych je mohl ochutnávat. Jenže Tomšos mi ji musí každý den schovávat. Protože mám jednu zvláštní vlastnost…

    Když jde o pistácie, nikdy nevím, kdy mám dost! 😄

  • Kos RybízáčekKoncert pro černý rybízAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač ingrediencí a velký milovník zmrzliny GELADORO. Tentokrát měl Tomšos opravdu zvláštní přání. „Tino, potřebujeme najít pořádný černý rybíz.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, profesionální hledač ingrediencí a velký milovník zmrzliny GELADORO.

    Tentokrát měl Tomšos opravdu zvláštní přání.

    „Tino, potřebujeme najít pořádný černý rybíz. Voňavý, šťavnatý a krásně sladkokyselý. Takový, ze kterého vznikne báječný sorbet!“

    A tak jsem vyrazil do lesa. Procházel jsem kolem keřů, nakukoval pod listy a hledal rybízové plantáže. Jenže nikde ani bobulka!

    Najednou se ozvalo:

    „KRRRÁÁÁ! POZOR! ZAČÍNÁ KONCERT!“

    Z větve nade mnou seskočil černý ptáček se žlutým zobáčkem. Narovnal se, načepýřil peří a začal zpívat.

    „To je nádhera!“ zatleskal jsem.

    Kos se uklonil.

    „Děkuji, děkuji. Jsem Kos Rybízáček. Nejlepší zpěvák široko daleko. Někteří tvrdí, že i za široko.“

    „A nevíš náhodou, kde najdu černý rybíz?“

    Kos se zarazil.

    „Rybíz? Samozřejmě! Ale nejdřív musíš splnit jednu důležitou podmínku.“

    „Jakou?“

    „Musíš mě doprovodit na dnešní lesní pěveckou soutěž. Bez mého hlasu by to byla úplná katastrofa!“

    A tak jsem souhlasil.

    Dorazili jsme na velkou lesní mýtinu. Seděli tam zajíci, veverky, ježci a dokonce i jedna velmi vážná sova s brýlemi.

    Kos Rybízáček vystoupil na pařez, nadechl se a spustil:

    „KRRRÁÁÁ! KŘÍÍÍ! KUKŮŮŮ!“

    Veverky si zacpaly uši. Zajíc vyskočil tak vysoko, že přistál na vlastní hlavě, a sova spadla z větve.

    „To byl ale výkon!“ zašeptal jsem.

    Kos se pyšně uklonil.

    „Vidíš? Publikum je dojaté!“

    Jenže vtom se ozvalo hlasité zahřmění. Všichni se rozutekli.

    „Co to bylo?“ vykřikl jsem.

    Sova si nasadila brýle.

    „To nebylo hřmění. To byl medvěd, který se snaží zpívat!“

    Zpoza stromu se vynořil obrovský medvěd. V tlapách držel misku plnou černého rybízu.

    „Já jsem chtěl taky vystoupit,“ zabručel smutně. „Ale všichni se mi smějí.“

    Kos Rybízáček se zamyslel. Poprvé za celé dopoledne nebyl tak pyšný.

    „Víš co? Zkusíme zazpívat spolu.“

    A tak začali. Kos zpíval vysoko, medvěd hluboce a já se přidal. Jenže můj dřevěný hlas zněl jako vrzající dveře.

    „Tino, ty raději zůstaň u zmrzliny!“ zavolal Kos.

    Všichni se rozesmáli.

    Kos mi za odměnu nabídl svou misku rybízu.

    „Tenhle jsem nasbíral na tajném místě za potokem. Je tam tolik rybízu, že ho nestačím ani ozobat!“

    „Tak to je přesně ono!“ zaradoval jsem se.

    Vydali jsme se za kosem a skutečně! Celý svah byl pokrytý keři plnými černých bobulek.

    Rybízáček si sedl na větev a spokojeně zazpíval.

    „Kdo hledá rybíz, ať poslouchá kosí hlas. Ten nejlepší roste tam, kde zpívá celý les!“

    Nasbíral jsem plný košík a zamířil zpátky do výrobny.

    Tomšos už čekal.

    „Tak co, Tino? Máme rybíz?“

    „Máme! A k tomu jednoho zpěváka, který si myslí, že je slavík!“

    Připravili jsme krásně svěží, ovocný sorbet z černého rybízu. Když ho Kos Rybízáček ochutnal, na chvíli úplně ztichl.

    „Tak co?“ zeptal jsem se.

    Kos polkl.

    „Tohle je tak dobré, že bych kvůli tomu klidně zazpíval ještě jednou!“

    „Jen prosím tě ne moc nahlas,“ zasmál jsem se.

    A tak vznikl Kos Rybízáček – osvěžující černorybízový sorbet s chutí, která rozezpívá i toho největšího mrzouta.

    A jestli někdy uslyšíte v lese hlasité KRRRÁÁÁ, nelekejte se. To jen Kos Rybízáček trénuje na další koncert. Prý už se přihlásil i do soutěže lesních operních pěvců. Medvěd bude jeho hlavní konkurence. A já? Já si raději vezmu špunty do uší a kelímek zmrzliny!

  • Veverka JahodinkaPast a zmrzlinová motivaceAhoj! Jsem Tino. Dřevěná loutka, milovník dobrodružství a oficiální ochutnávač ve výrobně GELADORO. Jednoho slunečného rána mě Tomšos zavolal k jahodovému záhonu.

    Ahoj! Jsem Tino. Dřevěná loutka, milovník dobrodružství a oficiální ochutnávač ve výrobně GELADORO.

    Jednoho slunečného rána mě Tomšos zavolal k jahodovému záhonu. „Tino,“ řekl vážně, „tyhle jahody jsou speciální. Pohlídáš mi je. Ani jedna nesmí zmizet!“

    Záhon byl nádherný. Červené jahody se leskly jako malé lampičky a voněly tak sladce, že se mi zatočila kolínka. „To zvládnu,“ řekl jsem sebevědomě. „Mám oči jako sokol a baťůžek plný zmrzliny.“ Jenže…

    Druhý den ráno chyběly tři jahody. Třetí den pět a čtvrtý den už půl bedýnky! „To není možné!“ bručel jsem a stopoval malé stopy v hlíně. Pak jsem ji uviděl. Malá, rezavá, huňatá… VEVERKA!Seděla na plotě, tvářila se nevinně a držela jahodu větší než její hlava. „Hej!“ zakřičel jsem. „To jsou naše jahody! Nasbírej si oříšky, loupežníku!“

    Veverka si otřela tlapku o vousky. „Prosím tě. Veverky nejsou jen na oříšky. Ty sbíráme na zimu. V létě jedu na jahodový režim.“

    Zamrkal jsem. To mi nedošlo. „Ale tohle je záhon pro GELADORO sorbety!“

    „A tohle je léto,“ odvětila a šup — další jahoda zmizela dřív, než jsem se nadechl.

    Tak dobře, čas na akci. Schoval jsem se za keř, otevřel baťůžek a vytáhl kelímek lískovo-oříškové zmrzliny. Rozetřel jsem ji opatrně kolem záhonu jako voňavou past. „Operace lest začíná,“ zašeptal jsem.

    Veverka seskočila ze stromu. Očichala vzduch. Pomalu se přiblížila. „Co to je?“ zamumlala. „Oříšky? To už je podzim?“

    Usmál jsem se do keře. „Žádný podzim ty trdlo. Jen… malá lest.“

    Veverka udělala tři opatrné krůčky. Pak čtvrtý. „To… to voní jako les po dešti… jako les před zimou!“ vydechla. Namočila špičku tlapky. Olízla. Ocas se jí nafoukl do velikosti koštěte.

    „Tohle není obyčejné. Tohle je… mrazivě oříškové!“

    Vyskočil jsem z keře tak dramaticky, až jsem si praštil hlavu o konev. „PŘESNĚ TAK! A právě jsi byla přistižena v zóně přísně tajné zmrzlinové operace!“

    Veverka se pokusila utéct. Prosvištěla kolem jahod, odrazila se od bedýnky, přemet přes hrábě, pirueta ve vzduchu — a přistála přímo do prázdného kelímku. Ticho. „Mám tě,“ řekl jsem.

    Z kelímku se ozvalo spokojené: „Můžeme to zopakovat?“

    Zkřížil jsem ruce. „Tak dost! Ty mi kradeš jahody a já ti líčím pasti. Žádná hra, tohle je válka.“

    Veverka vylezla, celá krémová a postavila se proti mně. „Válka? Já tomu říkám výzkum.“

  • Tygr MangoušDobrodružství na řece GangaAhoj, já jsem Tino! Dřevěná loutka, která miluje dobrodružství a… samozřejmě zmrzlinu. Vždycky mám u sebe baťůžek plný GELADORO a dneska se mi bude hodit víc, než kdy jindy.

    Ahoj, já jsem Tino! Dřevěná loutka, která miluje dobrodružství a… samozřejmě zmrzlinu. Vždycky mám u sebe baťůžek plný GELADORO a dneska se mi bude hodit víc, než kdy jindy. Byli jsme s Tomšosem na exotické výpravě a poznávali divoké ovoce pro naše limitované sorbety.

    Na chvíli jsem se odpojil od výpravy, vydal se obrovskou džunglí a narazil na divokou řeku Ganga. Byla široká, proud šílený a já si pomyslel: „Lanový most! To zvládnu! S trochou odvahy a trochou rozumu… a hlavně s mojí zmrzlinou!“

    Najednou se z křoví vyřítil obrovský bengálský tygr. Říkal jsem si: „Hej, super, nový kamarád…“Ale ouha! Tygr mě zablokoval a vrčel tak hrozivě, že mi to málem vytrhlo zmrzlinu z ruky. „Kdo jsi a kam jdeš?“ zařval. Řekl jsem rychle: „Já… já jen přecházím řeku!“ Tygr švihl ocasem a obří tlapou mi přehradil cestu. „Nikam nepůjdeš,“ zahřměl.

    Napadlo mě… baťůžek, zmrzlina a rychlá akce! Sáhl jsem po mangu, tím nikdo nepohrdne a prááásk! Hodil jsem ho na zem, přímo před tyga. Zmrzlina se roztékala a pokryla mu čumák sladkou lepkavou vrstvou. Tygr nejdřív zavrčel a pak se celý olízal. „Hele, není to špatný,“ mumlal. „Ale stejně tě nepustím!“

    Sáhl jsem po dalším kelímku. Srdce mi tlouklo jak buben v džungli, oči mi svítily strachem a já věděl, že tentokrát to musí být pořádná akce. S kelímkem v ruce jsem udělal krok vpřed. „Tak hele, tygře… připrav se na mango útok!“ zvolal jsem. A pak to začalo. Zmrzlina vystřelila vzduchem jako žlutá raketa. Tygr zamrkal, zašklebil se a snažil se olíznout každou kapku. Jenže já mezitím vyskočil na lanový most, který se houpal nad řekou. Tygr mě sledoval očima plnými zvědavosti a snažil se mě chytit tlapou. „Hop!“ zakřičel jsem a další kelímek zmrzliny hodil pod jeho nohy. Mango se roztékalo po laně a tygr uklouzl. Zachytil se ocasem a začal se mrskat jak moucha v pavoučí síti.

    Vím, jídlem a obzvláště zmrzlinou se neplýtvá, ale… „Haha!“ volal jsem, když jsem přeskakoval přes rozvlněné desky mostu. Tygr řval tak, že se mu třásly pruhy a ocasem mával, až se zdálo, že by mohl vyrobit mango tsunami. Nakonec si sedl, olízal poslední zbytky zmrzliny a… překvapivě mě nechal projít!

    „Dostal jsi mě,“ cenil zuby,, ale v očích měl lesk přátelství. „Přejdi řeku, ale příště… příště mi přines víc zmrzliny!“

    Když jsem dorazil na druhou stranu, podíval jsem se zpátky. Tygr se na mě smál a vrtěl radostně ocasem. „Víš co, Tygře Mangouši… “ řekl jsem. „Počkej, až to večer řeknu Tomšosovi, určitě zařadí mango i do mé dobrodružné edice a pojmenuje ho po tobě!“

    A tak z nebezpečí vzniklo přátelství a já se těšil na další cestu, protože můj baťůžek, plný zmrzliny, je vždy připravený na nové šílené nápady.

  • Motýl BorůvinkaFialový koberecAhoj. Já jsem Tino. Dřevěný sběrač věcí, které se dají proměnit ve zmrzlinu. Právě jsem byl na prázdninách u babičky a dědečka. Les voněl jehličím, vzduch byl teplý a já měl jasný plán.

    Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný sběrač věcí, které se dají proměnit ve zmrzlinu. Právě jsem byl na prázdninách u babičky a dědečka. Les voněl jehličím, vzduch byl teplý a já měl jasný plán. Nasbírat borůvky pro sorbet.

    Jenže realita? Katastrofa. „Tady někde rostly,“ mumlal děda a sbíral… šišky.

    „Podívej, hřib!“ volala babička a radostně mizela v kapradí.

    „My nehledáme houby ani vánoční dekorace!“ protestoval jsem, zatímco jsem prohledával keříky. „Hledáme borůvky! Malé, modré, sladké a kulaté!“

    Nic. Ani jedna. Jen pavouk, který na mě koukal, jako bych si spletl les s cukrárnou.

    Po hodině pátrání jsem si sedl na pařez. Vytáhl jsem z batůžku kelímek GELADORO a posilnil se dvěma heroickými lžícemi. „Dobře, Tino,“ řekl jsem si. „Každý velký objev začíná poradou.“

    A tak jsem svolal… mítink. Seděl jsem na mechu a čekal, jestli se někdo přihlásí. A tehdy přiletěl ON. Motýl. Nádherný křídla jako malovaná obloha – modrá, fialová, se zlatými tečkami. Vypadal jako létající umělecké dílo.

    „Dobrý den,“ řekl jsem slušně. „Hledám borůvky. Hooodně borůvek. Neviděl jste nějaké?“

    Motýl se ladně snesl na list. „Možná,“ odpověděl hlasem lehkým jako vánek. „Ale informace něco stojí.“

    Polkl jsem. „Kolik? Mám trochu zmrzliny.“

    Motýl se usmál. „Nejsem medvěd. Jsem motýl.“

    „Tak co jíte?“

    „Nektar,“ řekl důstojně. „Sladký květový nektar. To je naše palivo.“

    Aha. Takže obchod. „Dobře,“ kývl jsem. „Donesu ti ten lektvar.“

    „Ne obyčejný,“ dodal motýl. „Ten z fialových zvonků u potoka. Nejlepší ročník.“

    Samozřejmě. A ještě ručník.

    Vzal jsem batůžek, dal si ještě jednu posilující lžíci zmrzliny (strategická energie!) a vyrazil. Cesta nebyla jednoduchá. Přes padlý kmen jsem šplhal jako horolezec bez lana, pod větví jsem se plazil jako anakonda. Jednou jsem uklouzl na mechu a málem jsem skončil jako dřevěná kuželka.

    „Tohle je kvůli sorbetu,“ funěl jsem. „Tohle je vyšší dobro!“

    U potoka jsem si stoupl před fialové zvonky a založil ruce v bok. „Tak, květinky. Spolupracujte.“ Naklonil jsem se k prvnímu květu a zkusil do něj fouknout, jako že nektar prostě vyklouzne ven. Nevyklouzl. Foukl jsem víc. Květ mi pružně vrazil do čela a já udělal krok zpět jak poražený rytíř. „Dobře. Diplomacie selhala.“ Zkusil jsem to prstem – šťouch. Květ se zhoupnul, já ztratil rovnováhu a skončil nosem přímo uvnitř zvonku. Měl jsem pyl až za ušima a vypadal jsem jako velikonoční perník.

    „Tohle je tajná technika,“ bručel jsem, zatímco jsem opatrně nakláněl stonek nad mističku. Kap. Nic. Kap. Nic. „Prosííím?“ zašeptal jsem zoufale. A pak – žbluňk! – celý zvonek se zhoupnul a vychrstl mi nektar přímo na obličej. Olízl jsem si ret. „Hm. Kvalita ročníku potvrzena.“

    Nakonec jsem si lehl na mech, jednou rukou držel květ, druhou mističku, jazyk vyplazený soustředěním, a po milimetrech doloval sladké kapky, jako bych odemykal trezor lesa. Když jsem byl hotový, byl jsem lepkavý, zaprášený pylem a vypadal jako dřevěná kobliha. Ale vítězná kobliha s mističkou plnou nektaru.

    Motýl na mě čekal. Podal jsem mu plnou misku. Ochutnal. Zavřel oči. „To je ono,“ zašeptal blaženě. „Lesní symfonie.“

    „Tak teď borůvky?“ připomněl jsem rychle.

    Motýl se zvedl do vzduchu. „Následuj mě, malý dobrodruhu.“

    Letěli jsme – tedy on letěl a já běžel, klopýtal a občas se rozčiloval nad svými krátkými nohami. Pak jsme prošli houštím. A tam to bylo. Koberec borůvek. Modré. Lesklé. Nekonečné.

    „To… to je borůvkový ráj!“ vydechl jsem.

    Motýl se usmál. „Někdy stačí jen vědět, kam se dívat.“

    Sbíral jsem jako šílený. Plnil misku, pak druhou, pak jsem plnil kapsy a své bříško. Nakonec jsem držel tři plné misky borůvek nad hlavou jako válečnou trofej.

    „Tomšos bude nadšený!“ zasmál jsem se.

    Když jsem se vracel k babičce a dědovi (děda měl tři šišky navíc, babička dva košíky hub), držel jsem borůvky jako poklad. Podíval jsem se na motýla. „Víš co?“ řekl jsem slavnostně. „Tenhle sorbet nebude obyčejný.“

    Motýl zakroužil ve vzduchu.

    „Od teď se bude jmenovat…“ Nadechl jsem se dramaticky. „Motýl Borůvinka.“ Protože každý velký sorbet potřebuje příběh. A každý malý dobrodruh potřebuje motýla, který ví, kde rostou ty správné borůvky.

  • Slon PomerančákOranžová pohromaAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh a profesionální hledač těch nejlepších ingrediencí na světě. Tentokrát měl Tomšos ve výrobně zvláštní přání. „Tino, potřebujeme pořádně voňavé pomeranče.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh a profesionální hledač těch nejlepších ingrediencí na světě. Tentokrát měl Tomšos ve výrobně zvláštní přání.

    „Tino, potřebujeme pořádně voňavé pomeranče. Takové, ze kterých bude ten nejlepší pomerančový sorbet!“

    „Rozkaz!“ zasalutoval jsem. „Pomeranče budou! A jestli bude potřeba, přivezu jich celý náklaďák!“

    Vyrazil jsem až do slunného pomerančového háje, kde stromy doslova zářily oranžovými plody. Jenže sotva jsem vstoupil mezi stromy, ozvalo se:

    „PRRRRRRRRRR!“

    Něco obrovského kolem mě prosvištělo a zasypalo mě sprškou pomerančů.

    „Pozor! Pomerančová lavina!“ vykřikl jsem a schoval se za strom.

    Zpoza něj se vynořil veliký slon s obrovským chobotem.

    „Promiň!“ zahřměl. „To jsem já. Pomerančák. Můj chobot má totiž vlastní hlavu.“

    „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.

    „Jednou s ním chci jen zamávat, podruhé si kýchne a potřetí…“ Slon se nadechl. „…HAPČÍÍÍÍÍ!“

    Další pomeranče se rozletěly na všechny strany. Jeden mi přistál přímo na hlavě.

    „Myslím, že tvůj chobot potřebuje trochu slušného vychování,“ poznamenal jsem.

    Pomerančák svěsil uši. „Já bych moc rád pomáhal při sklizni. Jenže ostatní sloni se mi smějí. Prý jsem chodící pomerančový katapult.“

    Dostal jsem nápad.

    „A co kdybychom tvůj chobot využili trochu jinak? Zkusíme pomeranče sbírat, ne odpalovat!“

    Pomerančák opatrně natáhl chobot ke stromu. Pomalu, úplně pomaličku uchopil jeden pomeranč. Pak druhý. A třetí.

    „Vidíš? Jde ti to!“ radoval jsem se.

    Jenže Pomerančák se tak soustředil, až zapomněl dýchat. Jeho tváře se nafoukly jako dva balónky.

    „Pomerančáku, dýchej!“

    „Nemůžu! Když se soustředím, zadržuji dech!“

    A pak to přišlo.

    „HÁÁÁÁPČÍÍÍÍÍÍÍ!“

    Z chobotu vyletěla taková oranžová sprška, že se celý háj na okamžik proměnil v pomerančový déšť. Pomeranče padaly ze stromů jako při nejbláznivější sklizni na světě.

    Pomerančák se nejdřív polekal. Pak se rozesmál tak hlasitě, až se zatřásly i větve.

    „Já to dokázal!“

    „To tedy ano!“ smál jsem se. „Jen příště zkusíme sklízet bez toho kýchání.“

    Naložili jsme plný vozík těch nejšťavnatějších pomerančů a odvezli je Tomšosovi do výrobny. Ten z nich připravil voňavý, osvěžující pomerančový sorbet GELADORO.

    Pomerančák ochutnal první lžičku a blaženě zavřel oči.

    „Mňam! Tak tohle je opravdu pomerančová bomba!“

    A tak vznikl nový sorbet Pomerančák se 70% podílem ovoce. A víte, co je na tom nejlepší?

    Pomerančák už se za svůj chobot nestydí. Jen má od té doby přísný zákaz kýchat v blízkosti ovocných sadů! Protože nikdy nevíte, kdy se z obyčejného kýchnutí stane pořádná pomerančová pohroma!

  • Méďa MeruňkáčBitva v koruně stromůAhoj! Já jsem Tino. Dřevěná loutka, milovník dobrodružství a oficiální ochutnávač zmrzliny GELADORO. Tomšos potřeboval připravit meruňky pro odpolední výrobu, ale…

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěná loutka, milovník dobrodružství a oficiální ochutnávač zmrzliny GELADORO.

    Tomšos potřeboval připravit meruňky pro odpolední výrobu, ale… ty rostly moooc vysoko, že i moje kolínka si začala stěžovat. „Mám nápad! Potřebuji specialistu na šplh,“ vzpomněl jsem si na Méďu. Mrštný, šikovný, ale někdy trochu líný. „Uvidíme, co na tebe bude platit.“ Vytáhl jsem kelímek zmrzlinové ricotty s medem. „Když mi pomůžeš, tahle medová dobrota bude tvoje.“

    Méďa vyšplhal na větev jako ninja a oči mu zářily soustředěním. „Tino, podávej mi košíky!“ zabručel.

    „Jasně, šéfíku!“ vykřikl jsem a připravoval se na koordinaci ze země. Než jsme pořádně začali, z nebe se snesl drozd – malý, ale o to drzejší.

    „Co to tam vy dva děláte?“ zapískal a začal klovat do větve pod Méďou. Ničeho jsme nedbali a pokračovali ve sběru meruněk. Já dole chytal plné košíky a Méďa vysoko ve větvích, mrštný jako akrobat, znovu plnil ty prázdné. Drozd znovu kroužil nad korunou stromu a škádlil nás: „Ty meruňky jsou moje!“ a začal strhávat jednu po druhé.

    „Pozor, Méďo!“ vykřikl jsem, když mi jedna spadla přímo na klobouk. Méďa zavrčel a zavěsil se za nohy o větev. „Tino, potřebujeme plán! Ten pták už mě leze na nervy!“

    Usmál jsem se a sáhl do baťůžku. Vytáhl jsem kelímek se zmrzlinou, promíchal, lžičku použil jako prak a pak – kus vrhl přesně do cesty drozda. Rakytníkový sorbet se rozstříkl jako ledová duha. Taková škoda, ale… drozd zavrávoral a ztratil rovnováhu. Méďa rychle uskočil, chytil několik meruněk a házel je dolů do připravených košíků. „Hurá! Funguje to!“ radoval se a mával tlapkami.

    Drozd se snažil pohnout, ale díky lepkavé mrazivé vrstvě byl víc zmatený než při zkoušce na letní kroužek pro dravce. Nevěděl, co je dole a co nahoře, nakonec odletěl na vedlejší strom, kde si omylem sedl do hnízda jeřábů.

    „Takhle se to dělá!“ smál se Méďa a jeho oči zářily jako dvě malá mruňková sluníčka. Všechny meruňky byly v bezpečí. A víte, co se stalo potom? Tomšos, když viděl, jak jsme všechny meruňky zachránili a společně očesali, zvolal: „Tino, Méďo – zasloužíte si odměnu!“

    Méďa se rozzářil. „Opravdu?“

    „Samozřejmě,“ řekl slavnostně. „Tvé zásluhy nezůstanou bez povšimnutí. Nová příchuť meruňkového sorbetu bude nést tvé jméno: Méďa Meruňkáč.“

    Méďa si olízl záda a já mu potřásl medvědí tlapou. „Méďa Meruňkáč – sorbet pro odvážné, hladové a dobrodružné duše.“

  • Lišák MaliníkFalešná Karkulka a vlk KamboAhoj, jsem Tino. Dřevěný, ale velmi odvážný dobrodruh. A expert na jednu zásadní věc – na zmrzlinu. A můj batůžek? Vždycky plný GELADORO. Moje tajná zbraň, moje palivo a můj život.

    Ahoj, jsem Tino. Dřevěný, ale velmi odvážný dobrodruh. A expert na jednu zásadní věc – na zmrzlinu.
    A můj batůžek? Vždycky plný GELADORO. Moje tajná zbraň, moje palivo a můj život.

    Dnes mě čekala malinová výzva.. Chtěl jsem překvapit Tomšose, mistra našeho gelata, a potřeboval nasbírat ty nejsladší maliny na sorbet, co chutnají jako lesní kouzlo. Napnul jsem popruhy batůžku a vyrazil do lesa.

    Dorazil jsem do malinového háje, červené bobule se třpytily na slunci jako lucerničky. Až na to, že si je střežil vlk Kambo. Hamoun jeden. Vždyť jsou pro všechny, a teď zrovna pro mě.

    „Hej, co tu děláš?“ zavrčel vlk, sledujíc každý můj pohyb.
    „Jen… malá obhlídka,“ zalhal jsem.
    „Tenhle revír je můj!“ Přiblížel se ke mě a… vysvlékl mě ocasem z batůžku jako by byl lesní iluzionista. Byl jsem odzbrojen. Moje zmrzlina? Pryč! Moje zásoba energie? Pryč! Moje sebevědomí? Pryč!

    „Dobře, Tino. Přes sílu zmrzliny to nevyjde, musíme ho přelstít.“ Ale kdo by mohl pomoct? No přeci mazanej lišák.

    „Hm…. rozumím, potřebuješ zpátky batoh a natrhat si maliny?“ ujasňovali jsem si.
    „Přesně tak,“ přikývl jsem. „A nechci být u toho sežrán.“

    Lišák se ušklíbl. „To zvládneme. Ale bude to chtít plán hodný mistra.“

    „Plán hodný mistra?“ zeptal jsem se s napětím. „To zní nebezpečně.“

    Lišák se ušklíbl ještě víc.. „Nebezpečí je moje druhé jméno. Sleduj.“

    Přiblížili jsem se k malinám. Já se schoval za keřem, zatímco Lišák oběhl háj na druhou stranu a na hlavu si navázal červený šátek. „Hej, vlku… jdu k babičce, nevíš jakým směrem? křikl a mával tlapkou tak přehnaně, že by z toho byl komiksový gag. Kambo se otočil a vyrazil za ním. Zabralo to.

    Já mezitím tiše, velmi tiše, jako list ve větru, klouzal po hlíně k batohu. Srdce mi bušilo, každý krok byl jako na provaze nad propastí. „Skoro… hotovo…“ mumlal jsem si, zatímco Lišák předváděl Červenou Karkulku, aby odvedl Kamba co nejdál od háje.

    V tom zmatku, uklouzl jsem na malinové šťávě. Lišák mezitím vylezl na strom, udělal salto a zakřičel: „Tino, teď nebo nikdy!“ A tak jsem se odrazil, skočil přes kládu a přistál přímo u batohu. Srdce mi bušilo jako buben a oči sledovaly Kamba, který se plazil spadaným listí.

    „Tino, rychle!“ zakřičel Lišák do železničního tunelu, aby vlkovi zmátl cestu. Kambo se protočil, zakopl o kořen a zakousl se do vlastního ocasu.

    Já jsem chytil batoh a vyrazil mezi malinové keře. Každý krok byl jako kdyby se les proměnil v nejdivočejší horskou dráhu. Když jsem se ohnul pro první maliny, Lišák mě pokynul: „Použij ruce, nohy a hlavu, všechno se počítá!“

    A tak jsem začal sbírat – jedna kapsa, druhá kapsa. Kambo se mezitím snažil zorientovat, kde vlastně jsme. Jenže Lišák ho stále odváděl falešnými pokřiky.

    „Perfektní!“ zašeptal jsem mezi sbíráním. „Teď už to máme pod kontrolou.“

    Po pár minutách jsem měl malin plnou košilku, každá jako malý drahokam. Lišák přistál vedle mě, olízl si červený šátek a řekl: „Teď je čas na sladký konec. Zlechtáme ho?“

    „Zbláznil se?“ Vytáhl jsem z batohu kelímek s makovou zmrzlinou a hodil ho před Kambu.
    „I rozzlobený vlk si zaslouží odměnu,“ špitl jsem do ticha. Kambo na nás chvíli zíral, zavil a pak prokousl víčko. Do tlamy se mu vlila lahodná opiová chuť makových palic a během chvíle usnul. Chrrrrrrrr.

    Když jsme dorazili zpátky, já a Lišák jsme začali míchat sorbet z malin. „A víš co?“ řekl jsem Lišákovi, když jsem přidával poslední lžíci, „Od teď ti budu říkat Maliník.“

    Lišák se ušklíbl, a já věděl, že i naše zmrzlina dostane od Tomšose své jméno. Lišák Maliník – lesní sorbet plný smíchu, dobrodružství a malinové odvahy..

  • Lenochod KiwísekTajemství kiwiového pokladuAhoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, hledač těch nejlepších ingrediencí a milovník zmrzliny GELADORO. Jednoho dne mi Tomšos zadal nový úkol. „Tino, chtěl bych připravit něco opravdu osvěžujícího.

    Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh, hledač těch nejlepších ingrediencí a milovník zmrzliny GELADORO.

    Jednoho dne mi Tomšos zadal nový úkol.

    „Tino, chtěl bych připravit něco opravdu osvěžujícího. Sežeň nám krásně zralé kiwi na nový sorbet!“

    A tak jsem vyrazil do tropické džungle. Jenže místo kiwi jsem narazil na zvláštního tvora. Visel hlavou dolů na větvi, měl zavřené oči a vypadal, že právě odcestoval do říše snů.

    „Haló! Je někdo doma?“

    Lenochod pomalu otevřel jedno oko.

    „Jsem… Kiwísek. A právě jsem měl důležitý sen.“

    „A o čem?“

    „O obrovském kiwi. Bylo tak velké, že jsem ho nemohl sníst ani za celý týden.“

    „To je zajímavé! Nevíš, kde nějaké kiwi najdu?“

    Kiwísek se zamyslel.

    „Vím. Ale nejdřív musíš splnit jednu věc. Musíš mě probudit.“

    „Vždyť už jsi vzhůru!“

    „To si myslíš ty…“

    V tu chvíli znovu zavřel oči a začal chrápat.

    Zkusil jsem zatleskat. Nic. Zatřásl jsem větví. Nic. Dokonce jsem mu pod nos přistrčil kelímek GELADORO.

    Najednou se mu pohnul čumáček.

    „Cítím… něco dobrého…“

    Otevřel oči, natáhl tlapku a vzal si na špičku drápku.

    „Tak co, už jsi vzhůru?“

    „Teď ano. Ale jen na ochutnávání.“

    Nakonec mi prozradil, že v džungli existuje tajná kiwiová zahrada. Jenže k ní vede cesta přes místo, kde se každý ztratí, pokud nedává pozor.

    Vydali jsme se tam. Kiwísek mě vedl mezi obrovskými listy a liánami. Občas se zastavil, aby si zdříml, a já zatím prozkoumával okolí.

    Najednou jsme dorazili na mýtinu. Uprostřed stál obrovský keř plný kiwi.

    „TADY!“ vykřikl jsem.

    Kiwísek otevřel oči a usmál se.

    „To je ono!“

    Jenže když jsem se natáhl pro první plod, ozvalo se hlasité:

    „CHRRRRRRRR!“

    Kiwísek usnul přímo ve stoje a jeho chrápání rozkývalo větve. Kiwi začala padat jedno za druhým!

    „Pozor! Padají kiwi!“

    Skákal jsem doprava, doleva, pod větev a za kámen. Jedno kiwi mi přistálo přímo na hlavě.

    „Au! To byla ale ovocná sprcha!“

    Kiwísek se probudil.

    „Co se děje?“

    „Právě jsi nám sklidil celou úrodu!“

    Lenochod se podíval na hromadu kiwi a spokojeně se usmál.

    „Vidíš? Já říkám, že spánek je užitečný.“

    Nasbírali jsme plný košík a vydali se zpátky za Tomšosem.

    Ve výrobně jsme připravili svěží kiwi sorbet. Kiwísek ochutnal, zavřel oči a dlouze se usmíval.

    „Mmmmm… to je tak dobré, že se mi o tom bude určitě zdát.“

    „A jak naši novou příchuť pojmenujeme?“ zeptal se Tomšos.

    Kiwísek pomalu zvedl tlapku.

    „Kiwísek… samozřejmě. A teď mě omluvte, musím si jít zdřímnout.“

    A tak vznikl Lenochod Kiwísek – osvěžující kiwi sorbet, který je tak dobrý, že se vám o něm možná bude i zdát.

    A jestli někdy potkáte lenochoda, který hlasitě chrápe pod kiwiovým stromem, nebuďte ho!

    Možná právě sklízí úrodu. Jen trochu jiným způsobem než ostatní!

Tino a děti s kelímky Jednorožec Vanilinka, Opičák Kokosák, Jezevec Lískovníček, Panda Karamelka, Zajíc Čokoušek, Žralok Banános a Surikata Keksík
Ilustrace

Manifest Tina

Věříme, že dětství by mělo chutnat po radosti.

Po dobrodružstvích, která začínají jediným nápadem. Po příbězích, ve kterých může být každý hrdinou. Po chvílích, kdy se obyčejný den promění v něco neobyčejného.

Věříme, že dětská fantazie nezná hranice. Že zmrzlinový kelímek může být začátkem velké výpravy. Že obyčejná lžička dokáže otevřít bránu do světa plného barev, překvapení a nečekaných objevů.

A právě proto je tu Tino.

Náš kamarád, průvodce a hrdina vlastního příběhu. Dřevěná loutka s dětskou duší, která nám připomíná, že na světě je stále co objevovat. Že smích je nakažlivý. Že radost je ještě větší, když ji sdílíme. A že někdy stačí opravdu málo, aby se rozzářily dětské oči.

Věříme, že děti si zaslouží víc než jen obrázek na kelímku. Zaslouží si svět, do kterého mohou vstoupit. Svět, který probouzí jejich představivost, podněcuje jejich zvědavost a dává prostor jejich vlastním příběhům.

Proto tvoříme Tina jako značku, která nekončí poslední lžičkou zmrzliny. Chceme, aby pokračoval v dětských hrách, vymýšlených dobrodružstvích, společných chvílích i vzpomínkách, které zůstávají, když už je kelímek dávno prázdný.

Ale fantazie pro nás neznamená dělat kompromisy v tom, co je skutečné.

Za každým Tinem stojí poctivá zmrzlina, pečlivý výběr surovin a zkušenosti Gelato Chefů, kteří vědí, že na kvalitě záleží. Protože dětský svět si zaslouží nejen barvy a příběhy, ale také opravdovou chuť a poctivý přístup.

Nechceme dětem jen něco prodat. Chceme jim dát důvod těšit se. Důvod smát se. Důvod objevovat. Chceme, aby rodiče s radostí vybírali zmrzlinu, kterou si jejich děti zamilují. A aby děti při každém setkání s Tinem cítily, že na ně čeká další malé dobrodružství.

Věříme, že dětská radost není maličkost. Je to jedna z největších věcí na světě. Protože právě v dětství vznikají vzpomínky, které si neseme celý život. A někdy v nich zůstane úplně obyčejná chvíle: letní den, lepkavé prsty, smích kamarádů a zmrzlina, která chutnala jako to nejkrásnější léto.

Tino. Svět plný fantazie. Zmrzlina plná radosti.

Sběratelská magnetka Tino
Sběratelská magnetka Jednorožec Vanilinka
Sběratelská magnetka Panda Karamelka

Ukázka sběratelských magnetek

Připravujeme na rok 2027

Každá zmrzlina ukrývá dobrodružství!

V roce 2027 se svět Tino by GELADORO otevře ještě více dětem. Připravujeme jedinečnou sběratelskou edici, ve které bude každá zmrzlina ukrývat malé překvapení.

Od února 2027 najdete v každém kelímku sběratelský magnetek s hrdinou, který patří k dané příchuti. Zajíc Čokoušek, Kos Rybízáček a další oblíbené postavičky vás zavedou do svého světa plného příběhů, her, videí a písniček.

Stačí naskenovat QR kód na magnetku a vstoupíte do tajného světa Tina, dobrodružného místa, kde na vás čekají nové příběhy, zábavné úkoly a spousta překvapení.

A co když ve své zmrzlině objevíte samotného Tina? Pak zbystřete! Tino bude výjimečným nálezem, který vám přinese speciální překvapení v podobě vlastního Tina, sběratelského dárku, který si budete moci nechat.

Magnetky TINO: limitovaná edice! Již brzy, od února 2027. Nasbírejte celou kolekci oblíbených TINO magnetek, objednávat je budete moci pohodlně v našem e‑shopu.

E-shop s magnetkami

Sběratelské magnetky

Všechny magnetky ze sbírky.

Patnáct zvířecích hrdinů, mistr gelata Tomšos a Tino, výjimečný nález. Vyberte magnetku a prohlédněte si ji zblízka.

Tinovýjimečný nález
Tino a kamenný Golem v tajemné chodbě pod Prahou, ilustrace ke knize Tino a tajemství Srdce orloje od Tomáše Beka

Kniha ke stažení zdarma

Tino a tajemství Srdce orloje

Každé město ukrývá svá tajemství. Některá jsou schovaná ve věžích, jiná hluboko pod zemí a další nosíme celý život ve svém srdci. Praha je plná příběhů.

Poznáte Tina, dřevěného kluka s velkým srdcem, zvídavostí a batůžkem, který ukrývá víc než jen výborné gelato. Čeká vás cesta plná záhad, legend, humoru a nečekaných přátelství. Poznáte Golema, vodníky i tajemné obyvatele Prahy, které běžní lidé nevidí. A možná zjistíte, že největší poklady jsou ukryté v odvaze, přátelství, laskavosti a chvílích, které věnujeme těm, na kterých nám záleží.

S Tinem ve výrobně

Tino vás vezme až do výrobny.

  • Dřevěná loutka Tino s dětmi ve výrobně u stroje na gelato

    Pro rodiny s dětmi od 3 let

    Tinova cesta

    Dobrodružná výprava po stopách tajemné dřevěné loutky. Stanoviště plná vůní a chutí, gelato záhady, Tinův gelato pas a litr gelata domů. 120 minut za 3 490 Kč pro až 6 osob.

    Tinova cesta
  • Školní třída s Gelato Chefem ve výrobně

    Pro školy

    GelatoExpedice (pro školy)

    Celá třída ve skutečné výrobně. Diplom Malý mistr gelata, samolepka Tino a na konci kelímek z Tino edice pro každého. 249 Kč za žáka.

    GelatoExpedice
Skleněná trofej Gelato Brand of the Year, Czech Republic

Tino a GELADORO

Tino přináší dětem radost. GELADORO stojí za řemeslem.

Věříme, že dětská radost si zaslouží poctivou zmrzlinu. Takovou, která potěší nejen veselým kelímkem a hravým příběhem, ale především svou chutí. A právě proto jsme hrdí, že Tino vyrůstá ze zkušeností a řemeslného know-how značky GELADORO, která získala prestižní ocenění Gelato Brand of the Year, Czech Republic.

GELADORO je český koncept, ve kterém od roku 2021 vzniká autentické italské gelato. Za jeho vývojem stojí vášeň pro zmrzlinářské řemeslo, pečlivý výběr surovin a snaha vytvářet příchutě, ve kterých vyniká skutečný charakter jednotlivých ingrediencí.

Na kvalitě nám záleží úplně stejně.Tomáš Bek, Gelato Chef a zakladatel

Poptat gelato Zavolat