Tino v NorskuDrak z jeskyně Dødsdypet

Ahoj, vikingové! Tentokrát jsem skončil v Norsku. Jo jo, té severské zemi, kde i sobi mají vousy a kde se horká vana jmenuje „fjord“. Přiletěl jsem tam s rodinou Bergmanových. Vyšší level dobrodruhů, jejich krosny mají vlastní osobnost a v noci chrápou.

První den mi pan Bergman řekl: „Tino, dnes tě vezmeme na túru do ledové jeskyně Dødsdypet. To znamená něco jako „Smrti hlubina"’. Pohodička, co?“ No jistě. Když to má „smrt“ v názvu, tak co by se mohlo pokazit, že?

🪵 Vzhůru do jeskyně a ještě dál

Jeskyně vypadala obrovsky. A plná ledu, překvapivě. A tak chladná, že mi dřevěné klouby vrzaly jak staré schody v hradu hrůzy. „Zůstaň raději v batohu, Tino,“ řekla mi malá Anna Bergmanová.

„Jasně. V klidu. Jako vždycky… zůstanu. Určitě se neodplazím pryč z čiré zvědavosti. Neboj se.“

Opatrně jsem vylezl po přesce, rozhlížel se a... zatáhl mě průvan. A pak už jsem padal dolů ledovým skluzem a přitom dělal salta, otočky a přistál přímo… do dračího doupěte. Postavil jsem se, oprášil si kolena kloboukem a.... fíhá!

🐉💤 Nebuďte Fáfnira

Staré vikingské přilby, meče, obranné štíty… drahokami a uprostřed toho všeho, obrovský… chrápající drak. Měl zelené šupiny, z nosu mu šla pára a na čele mu visel štítek: „NESAHAT. ANI JEN TAK ZE SRANDY.“

A co jsem udělal já? No jasně. Vzal jsem do ruky maličký šperk s dřevěnou runou, která vypadala jako moje hlava.

BUM! Drak otevřel jedno oko. A pak druhé. A pak… „Kdo mi to šáhnul na runek?!“ Ježkovi oči, ono je to vzhůru. Že já raději nezůstal v batohu, povzdechl jsem si.

„To jsem já, Tino! Eh… vážně se ti to tu leskne, super doupě! A ta vůně síry, faaakt hustý“. Drak zařval tak, že se mi přelakovala záda. Vznesl se a začal po mně prskat ledové plameny.

Já běžel. Klouzal se a padal. A pak jsem zahlédl stará vikingská vrátka. Otevřel jsem je a uvnitř… seděla kostra v přilbě a držela v ruce deník. A v něm stálo: „Fáfnir se bojí hudby.“

No jasně! Ukolébavka! A tak jsem začal zpívat: 🎵 „Fáfni, Fáfni, tak si zase chrápni… zívni už si hezky, dřív než řeknu třesky plesky“ 🎵 Drak se zastavil. Zamrkal. A… usnul! Svalil se mezi brnění, zamumlal „dobrou“ a z nozder mu vyšly dvě sněhové bubliny.

🏕️ Návrat a osud dřevěného runka

Vyšplhal jsem po krápnících a vrátil se zpátky k Bergmanovým. „Tino! Kde jsi byl?!“

„Ále, jen tak… zachraňovat svět. Normálka. Zápasil jsem s drakem, zpíval mu ukolébavku.“

Anna se smála, ale... pan Bergman se nedůvěřivě podíval do hlouby jeskyně a řekl: „Víš co? Možná dneska zůstaneme radši u jezera.“

A já? já si ten dřevěný runek nechal. Stejně už si pro něj žádný viking nepřijde. Vystavím si ho doma na poličku a Tomšos bude mrkat na drát.

Dračí moudro:

I ten největší drak se dá uspat, když máš srdce na správném místě a ne z ledu🐉🎶