Tino v KuvajtuOperace Černé zlato aneb Zmrzlina v ohrožení!
Poslechněte si příběh 15 min, předčítá hlas vytvořený AI
Ahoj, dobrodruzi!
Tady Tino! Dřevěný cestovatel, milovník zmrzliny a odborník na věci, do kterých je lepší vůbec nestrkat nos. Jenže já ho tam stejně strčím!
Tentokrát mě čekala opravdu velká výprava. A víte kam? Až do dalekého Kuvajtu! To je země na Blízkém východě, kde je tolik písku, že kdybych měl postavit hrad, potřeboval bych asi milion kyblíčků.
Do Kuvajtu mě pozval můj kamarád Hasan, který pracuje jako inženýr na obrovské ropné plošině uprostřed moře. Prý tam mají nejmodernější techniku, obrovské stroje a všude spoustu potrubí.
„Tino, víš, co se tady těží?“ zeptal se mě, když jsme přijeli na plošinu.
„Jasně! Černé zlato!“
„Přesně tak!“
„Belgickou čokoládu od GELADORO!“
Hasan se rozesmál.
„Ne, Tino! ROPU!“
„Aha. A jakou má příchuť?“
„Žádnou!“
„Tak to je dost smutné černé zlato. Tomšosova je mnohem lepší!“
Hasan jen zavrtěl hlavou. Už tehdy jsem měl tušit, že se mnou bude mít ještě hodně práce.
Záhada černé tekutiny
Ropná plošina byla obrovská. Kovové schody, potrubí, jeřáby, motory a všude kolem nekonečné moře. Pod námi se vlny převalovaly jako obrovské modré hory.
Hasan mě provedl po plošině a ukázal mi velkou řídicí místnost.
„Tady sledujeme všechno, co se na plošině děje. Tlak, teplotu, stroje a bezpečnostní systémy.“
„A kde sledujete zmrzlinu?“ zeptal jsem se.
„Zmrzlinu?“
„No přece! Když se něco pokazí, musíte vědět, jestli je pořád dost studená!“
Hasan se chytil za čelo.
„Tino, ty jsi opravdu případ.“
Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil mladý technik jménem Karim.
„To je ten slavný Tino?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl Hasan. „Ale raději mu nedávej do ruky žádné důležité tlačítko.“
„Já?!“ ohradil jsem se. „Já mám velmi šikovné ruce!“
A abych to dokázal, zvedl jsem palec.
Jenže jsem přitom omylem zmáčkl tlačítko na stole. PÍÍÍÍP!
Na obrazovce se rozsvítila červená kontrolka. Všichni ztuhli.
„CO JSI TO UDĚLAL?!“ vykřikl Hasan.
„Já? Nic! Jen jsem chtěl pozdravit počítač!“
Naštěstí šlo jen o testovací tlačítko. Ale od té chvíle mě Hasan raději držel dál od všech ovládacích panelů.
A pak přišel skutečný problém.
Bouře přichází!
Odpoledne se obloha začala měnit. Nad mořem se objevily tmavé mraky a vítr zesílil. Vlny začaly narážet do konstrukce plošiny.
Hasan se podíval na monitor.
„To není dobré. Blíží se silná bouře.“
Najednou se ozvalo:
HÚÚÚ! HÚÚÚ! HÚÚÚ!
Spustil se poplach!
„POZOR! VŠICHNI PRACOVNÍCI SE OKAMŽITĚ PŘESUNOU DO BEZPEČNÉ ZÓNY!“
„Cože?!“ vykřikl jsem. „Ale já ještě nedojedl svou pistáciovou!“
„Tino, teď není čas na zmrzlinu!“
„Právě naopak! Ve stresu člověk potřebuje vitamíny!“
Hasan mě chytil za ruku a zamířili jsme do bezpečné části plošiny. Všichni se připravovali na bouři. Jenže vtom se z vysílačky ozval hlas, který nikdo nechtěl slyšet.
„Tady Karim! Slyšíte mě? Potřebuji pomoc!“
Hasan okamžitě popadl vysílačku.
„Karime, kde jsi?“
„Jsem v servisní části plošiny! Spadla na mě kovová konstrukce. Mám poraněnou nohu a nemůžu se dostat ven!“
„Zůstaň na místě! Posíláme pomoc!“
Jenže vzápětí přišla další špatná zpráva.
Při bouři se poškodil hlavní přístup do servisní části. Těžká kovová konstrukce zablokovala chodbu a voda začala pronikat do spodního technického prostoru.
Záchranáři se ke Karimovi nemohli dostat běžnou cestou.
„Musíme ho dostat ven dřív, než bouře zesílí,“ řekl Hasan.
„Tak pro něj pojďme!“ vykřikl jsem.
Hasan zavrtěl hlavou.
„Tudy neprojdeme. Všechno je zablokované.“
Podíval jsem se na mapu plošiny. Potom na úzký servisní průlez, který vedl kolem poškozené chodby.
Byl opravdu maličký.
Podíval jsem se na svoje dřevěné bříško.
A pak jsem se usmál.
„Hasane, mám otázku.“
„Jakou?“
„Kolik měří nejmenší záchranář na světě?“
„Nevím. Proč?“
„Protože právě stojí před tebou!“
Operace: Dřevěný špunt
Hasan se podíval na průlez a potom na mě.
„Tino, to nemyslíš vážně!“
„Samozřejmě, že myslím! Vždyť jsem cestovní velikost!“
Záchranáři mi vysvětlili, kudy vede bezpečná cesta, dali mi malou vysílačku a připevnili bezpečnostní lanko. Všechno pečlivě zkontrolovali.
„Až budeš u Karima, ozvi se nám. Rozumíš?“
„Rozumím! Když se neozvu, znamená to, že jsem našel cukrárnu!“
Vlezl jsem do průlezu.
Nejdřív hlava, potom ruce, potom bříško…
A pak se stalo něco strašného.
Můj batoh se zasekl!
„HALÓÓÓ! HOUSTONE, MÁME PROBLÉM!“
„Co se děje, Tino?“ ozvalo se z vysílačky.
„JSEM ŠPUNT!“
„Cože?“
„ŠPUNT! DŘEVĚNÝ ŠPUNT V KOVOVÉ LÁHVI!“
Zkusil jsem se otočit, ale batoh držel jako přilepený.
„Tak jo, Tino. Klid. Dýchej. Nádech, výdech. “
Nadechl jsem se.
„VÝDECH!“
A najednou…
ŠUP!
Batoh povolil a já se skutálel přímo na druhou stranu průlezu.
„HURÁ! JSEM VENKU! A BATŮŽEK TAKY!“
Jenže radost netrvala dlouho.
Z vysílačky se ozvalo:
„Tino, bouře zesílila. Najdi Karima a zůstaň s ním. Záchranáři hledají jinou cestu.“
Polkl jsem.
Tedy… kdybych měl krk, určitě bych polkl. A vydal jsem se dál.
Karim a tajemství zmrzlinového batohu
Po chvíli jsem uslyšel slabé volání.
„Pomoc! Je tu někdo?“
„HALÓ! TADY TINO! MALÝ, ALE STATEČNÝ!“
Za rohem jsem našel Karima. Seděl na zemi, držel se za poraněnou nohu a vypadal dost vyděšeně.
„Tino? Co tady děláš?“
„Přišel jsem tě zachránit!“
Karim se na mě podíval.
„Ty?“
„Ano! Máš snad někoho většího?“
Karim se poprvé usmál.
„Tino, já se bojím. Nemůžu se odsud dostat.“
„Neboj. Dokud máme vysílačku, batoh a alespoň jeden kelímek zmrzliny, nic není ztraceno!“
Vtom se ozvalo: CINK!
Uvnitř se objevil kelímek GELADORO.
„Pistáciová!“ vykřikl jsem. „To je znamení!“
Karim se rozesmál.
„Ty máš opravdu všude zmrzlinu?“
„Samozřejmě! Nikdy nevíš, kdy bude potřeba zachránit náladu!“
Podal jsem mu kelímek a chvíli jsme si povídali. Karim se uklidnil a já zjistil, že zná celou plošinu jako svoje dřevěné boty.
„Tino, musíme se dostat do bezpečí. Ale hlavní dveře jsou zablokované.“
„A co zadní dveře?“
„Ty jsou za těžkou bezpečnostní přepážkou.“
„A okno?“
„Jsme uprostřed moře!“
„Aha. Tak to bych asi nezkoušel.“
Karim se zamyslel.
„Počkej! Existuje ještě nouzový spojovací průchod. Vede do vedlejší servisní místnosti. Jenže z druhé strany se musí otevřít nouzové dveře.“
„Tak je otevřeme!“
„Já se kvůli noze nedostanu k ovládání.“
Podíval jsem se na svoje malé ruce.
„Karime, já mám jednu výhodu.“
„Jakou?“
„Jsem malý. A navíc se mi ještě nikdy nestalo, že bych se nevešel do lednice!“
Největší záchranná akce v dějinách zmrzliny
Karim mi vysvětlil, kudy se dostanu k nouzovému ovládání. Já jsem se protáhl úzkou servisní částí a opatrně dorazil k ovládacímu panelu.
Jenže tam mě čekalo překvapení. Na panelu bylo asi dvacet tlačítek! Červená, zelená, žlutá, modrá…
„No to je nádhera,“ povzdechl jsem si. „To vypadá jako bonboniéra!“
Vysílačkou jsem zavolal Hasanovi.
„Hasane! Jsem u panelu! Ale mám tady asi dvacet tlačítek. Které mám zmáčknout?“
„Ničeho se nedotýkej!“
„To říkáš trochu pozdě. Já už jsem se na ně podíval!“
Hasan mi přes vysílačku pomohl najít správné nouzové ovládání. Společně jsme postupovali podle jeho pokynů.
Zatáhl jsem za bezpečnostní páku.
Nic.
Zkusil jsem to znovu.
Nic.
„Tino, co se děje?“ ozval se Hasan.
„Myslím, že ta páka má větší svaly než já!“
Zapřel jsem se nohama, chytil páku oběma rukama a zabral ze všech sil.
„JEDÉÉÉM!“
KLIK!
Na panelu se rozsvítila zelená kontrolka.
A z vedlejší místnosti se ozvalo:
VRRRRRRR!
Nouzové dveře se začaly pomalu otevírat.
„PODAŘILO SE!“ vykřikl Karim.
Jenže právě v tu chvíli se celá plošina prudce otřásla. Bouře udeřila naplno a světla zhasla. Zůstala jen malá červená nouzová světla.
„Tino?“ ozval se Karim.
„Jsem tady!“
„Co budeme dělat?“
Podíval jsem se na vysílačku.
Pak na batoh.
A pak na malou nouzovou lampičku, která se rozsvítila uvnitř batohu.
„Karime, mám plán. A tentokrát v něm není žádná zmrzlina!“
„To mě trochu děsí.“
Zavolal jsem záchranáře a předal jim informace o otevřených dveřích. Podle jejich pokynů jsme zůstali na bezpečném místě a počkali, až se k nám dostanou.
Za několik minut se za dveřmi ozvaly hlasy.
„TADY JSME!“
Do místnosti vstoupili záchranáři s nosítky.
Karima opatrně ošetřili a připravili k převozu.
„Tino, dokázal jsi to!“ řekl Hasan do vysílačky.
„Já vím! Ale ještě jsem nedostal medaili!“
Výtah, který chtěl plavat
Myslíte si, že tím dobrodružství skončilo?
CHA! Ani náhodou!
Karima už odvezli do bezpečí a já se s Hasanem vydal k evakuačnímu výtahu.
„Rychle, Tino! Musíme se dostat na horní palubu.“
Nastoupili jsme do kovové kabiny.
Dveře se zavřely.
Výtah se rozjel.
A potom…
PRÁÁÁÁSK!
Celá kabina se otřásla a zastavila.
Zhasla světla.
Zůstal jsem stát v úplné tmě.
„Hasane?“
„Ano, Tino?“
„Mám jeden malý problém.“
„Jaký?“
„Myslím, že náš výtah už nechce jezdit.“
„To bude výpadek proudu.“
„A nemohl by místo toho jezdit na zmrzlinu?“
Kabina se začala lehce houpat.
Pod námi bylo rozbouřené moře.
Nad námi hučel vítr.
„Tino, zůstaň klidný. Záchranáři už vědí, že jsme uvízli.“
„Já jsem klidný! Úplně klidný! Jenom mi trochu vržou kolena. A to jsem ze dřeva!“
Vtom se ozvala vysílačka.
„Hasane, slyšíte nás?“
„Ano! Jsme uvěznění ve výtahu!“
„Pokoušíme se spustit nouzový pohon. Vydržte!“
Jenže ovládání nereagovalo.
A pak se ozval další hlas.
Byl to Karim!
„Hasane! Já vím, co se stalo! Výtah má záložní napájení. Musíte počkat na pokyn z řídicí místnosti!“
Záchranáři podle jeho instrukcí připravili nouzový pohon.
Kabina se zachvěla.
A pomalu se začala pohybovat. DOLŮ!
„HURÁÁÁ!“
„Tino, sedni si!“ křikl Hasan.
„Nemůžu! Já mám nohy pořád ve stoje!“
Výtah se pomalu blížil k dolnímu patru.
A potom se dveře konečně otevřely.
Vyskočil jsem ven tak rychle, že jsem málem předběhl i vlastní batoh.
„SVOBODA! ZASE VIDÍM OBLOHU! A HLAVNĚ… KDE JE JÍDELNA?!“
Hasan mě objal.
„Tino, ty jsi opravdový hrdina.“
„Děkuju. Ale příště bych raději zachraňoval někoho v přízemí.“
Opravdové černé zlato
Bouře nakonec přešla. Moře se uklidnilo a na plošině se znovu rozsvítila všechna světla. Všichni pracovníci se sešli v bezpečné jídelně. Karim měl ošetřenou nohu a už se zase usmíval.
Když mě uviděl, zavolal:
„Tino! Pojď sem!“
Objal mě a řekl:
„Děkuju. Bez tebe bych se tam pořád schovával.“
„To nic, kamaráde. Hlavně, že jsi v pořádku.“
Hasan mi potom podal malou krabičku.
„Tino, máme pro tebe překvapení.“
Otevřel jsem ji.
A víte, co tam bylo?
MEDAILE!
Na ní bylo napsáno:
NEJMENŠÍ HRDINA NEJVĚTŠÍ PLOŠINY!
„JÉÉÉ! Já mám medaili! Teď už mi chybí jen vlastní socha!“
Všichni se smáli.
„Neboj, Tino. Máme pro tebe ještě jedno překvapení.“
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil kuchař s obrovským podnosem. Na něm stály zmrzlinové poháry! Vanilka, jahoda, pistácie, belgická čokoláda… spousta ovoce a šlehačky!
„ČERNÉ ZLATO!“ vykřikl jsem.
„Tino, tohle je opravdové zlato!“ smál se Karim.
„No vidíš! A já vám celou dobu říkal, že se tady musí někde těžit belgická čokoláda!“
Vzal jsem si jeden pohár, posadil se mezi nové kamarády a konečně si oddechl.
Kuvajtské moudro: Hrdina nemusí být velký, silný ani mít svaly jako obrovský jeřáb. Někdy stačí mít odvahu, dobré kamarády, trochu důvtipu a nevzdávat se, ani když se všechno pokazí.
A ještě jednu důležitou věc: Ropa může pohánět obrovské stroje, ale přátelství dokáže zahřát každé srdce.
