Naše značky GELADORO TINO GELATO BOHEMIAN E-shop
EN Poptat gelato
Všechny příběhy Tina

Tino sníMalajsie

Tino v MalajsiiNoční dobrodružství na hoře Kinabalu

Poslechněte si příběh 8 min, předčítá hlas vytvořený AI

Ahoj, dobrodruzi!

Tady váš Tino! Dřevěný cestovatel, milovník zmrzliny a specialista na dobrodružství, která většinou začínají slovy: „Tino, tohle raději nedělej!“

Tentokrát mě na cestu vzala parta kamarádů, kteří rádi zdolávají vysoké hory. A představte si, že jsme vyrazili až do Malajsie, na ostrov Borneo, na obrovskou horu Mount Kinabalu!

„Tino, víš, jak je vysoká?“ zeptal se mě jeden z kluků.

„Tak deset metrů?“

„Čtyři tisíce devadesát pět metrů!“

„COŽE?! A nemáte nějakou menší? Třeba Kinabalíček?“

Všichni se smáli. Já moc ne. Moje dřevěná kolena totiž začala vrzat už při pohledu na vrchol!

Tajemství v pralese

První den jsme stoupali nádherným tropickým pralesem. Všude rostly obrovské kapradiny, barevné květiny a podivné masožravé láčkovky.

„Masožravé?!“ vykřikl jsem. „A jedí i dřevěné kluky?“

„Neboj, Tino. Ty chytají hlavně hmyz.“

„Uf! Já jsem totiž spíš pistáciový!“

Večer jsme dorazili k horské chatě. Jenže odpočinek neměl dlouhého trvání. Ve dvě hodiny ráno nás průvodce vzbudil.

„Vstáváme! Vyrážíme na vrchol!“

„VE DVĚ RÁNO?! Vždyť v tuhle dobu spí i moje piliny!“

Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy.

Po nějaké době ale začalo být jednomu z kamarádů špatně. Motala se mu hlava a nemohl pokračovat. Průvodce rozhodl, že se musí vrátit níže, a poslal s ním dalšího dospělého průvodce.

Zůstal jsem s nimi chvíli, abych kamaráda povzbudil.

„Neboj, všechno bude dobré. Až se vrátíme, dáme si zmrzlinu!“

Když si ho průvodce převzal, ostatní už byli daleko před námi.

„Počkejte na mě!“ zavolal jsem.

Jenže nikdo mě neslyšel.

A já udělal první velkou chybu téhle výpravy. Rozhodl jsem se, že ostatní doženu sám.

Dvě oči ve tmě

Sotva jsem vyrazil, moje čelovka začala blikat.

BLIK! BLIK! PUF!

TMA!

„No výborně! Čtyři tisíce metrů nad mořem a já mám na hlavě nejdražší černou čelenku na světě!“

Zatřásl jsem hlavou. Nic.

Bouchnul jsem do čelovky. Nic.

„SVĚTLO, PROSÍM!“

Nic.

Najednou jsem ale v dálce zahlédl dvě zářící oči!

„Hurá! Kamarádi! Počkejte na mě!“

Rozběhl jsem se za nimi. Jenže když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že přede mnou stojí podivné horské zvířátko. Mělo krátké nožky, hustou srst a dva malé růžky.

„Ahoj! Ty jsi taky horolezec?“

Zvířátko na mě jen koukalo.

„Aha, ty nemluvíš česky. To nevadí. Já mluvím za oba!“

Byl to malajský serau, vzácný horský příbuzný koz a kamzíků, který se umí pohybovat po skalách jako opravdový akrobat.

Najednou se zvířátko otočilo a začalo poskakovat mezi kameny.

„Počkej! Kam letíš? Já mám taky krátké nohy!“

A tak jsem se vydal za ním.

Záchrana na skalní římse

Zvířátko mě zavedlo k úzké skalní římse. Tam se zastavilo a začalo neklidně přešlapovat.

Podíval jsem se dolů.

A najednou jsem uviděl malé seraučí mládě! Zřejmě uklouzlo na mokrém kameni a zůstalo uvězněné na malé skalní plošince. Nemohlo se dostat zpátky nahoru.

„A jéje! Tak tohle je pořádný problém!“

Dospělý serau pobíhal kolem a zoufale hledal cestu ke svému mláděti.

„Neboj, kamaráde. Něco vymyslíme!“

Jenže skála byla kluzká a cesta dolů nebezpečná. Sám jsem se tam nemohl bezpečně dostat. Vytáhl jsem proto vysílačku a zavolal pomoc.

„HALÓ! TADY TINO! MÁM TADY MALÉHO HOROLEZCE V NESNÁZÍCH!“

„Tino? Kde jsi? Proč nejsi s ostatními?“

„To je teď vedlejší! Mám tady důležitějšího zákazníka!“

Průvodce mi přikázal zůstat na bezpečném místě a popsal jsem mu, kde se nacházím. Záchrana se připravovala, ale než dorazila, začalo hustě pršet.

A pak se ozvalo:

CINK!

„Cože? Teď?!“

Otevřel jsem batůžek a uvnitř na mě čekal kelímek vanilkové GELADORO.

„To je ale načasování! Jenže tady teď potřebujeme spíš záchranářskou výbavu než dezert!“

Vytáhl jsem kelímek, posadil se na kámen a přemýšlel, jak pomoci. Pak jsem si všiml, že serau pořád běhá kolem stejného místa. Jako by mi něco ukazoval.

A vtom mi to došlo!

„Ty mi chceš ukázat cestu?“

Zvířátko se zastavilo a podívalo se na mě.

„Dobře! Ale já půjdu jen tam, kam mi dovolí průvodce. Žádné další hrdinské pády! Moje dřevěné pozadí už má dost!“ Nabídl jsem k olíznutí také koze.

Za chvíli dorazil průvodce. Společně zkontrolovali okolí a bezpečnou cestou se dostali k místu, odkud mohli pomoci mláděti. Po chvíli bylo malé zvířátko zase v bezpečí u své maminky.

A já? Já jsem měl radost takovou, že jsem málem vyskočil až na vrchol!

Kde jsou moji kamarádi?

Jenže najednou jsem si uvědomil jednu důležitou věc.

„Počkejte! A kde jsou kamarádi?“

Průvodce se na mě podíval.

„Tino, ty jsi se vydal sám do hor?“

Sklopil jsem hlavu.

„Já je chtěl jen dohnat.“

„Na horách se nikdy nevydáváme sami, zvlášť potmě a v mlze. To je nebezpečné.“

„Já vím,“ pípl jsem. „A taky už vím, že moje čelovka má kratší výdrž než zmrzlina na sluníčku.“

Naštěstí se přes vysílačku podařilo spojit s ostatními. Dva kamarádi se s průvodcem vrátili, aby mě našli. Když mě uviděli, jeden z nich vykřikl:

„TINOOOO! My tě hledáme všude!“

„Já vás taky! Jenom jsem mezitím zachránil jednoho malého horolezce!“

Všichni se podívali na seraučí mládě, které už bezpečně stálo vedle své malajské maminky.

„Tino, ty jsi opravdu neuvěřitelný.“

„Já vím. Ale příště bych raději zachraňoval někoho s mapou a rozsvícenou čelovkou!“

Nad mraky!

Průvodce rozhodl, že pokračovat v nočním výstupu už není bezpečné. Vrátili jsme se na horskou chatu a odpočinuli si. Na vrchol jsme se vydali znovu až za příznivějších podmínek a… tentokrát společně.

A když jsme konečně dorazili nahoru, čekalo nás nádherné překvapení. Slunce právě vycházelo a pod námi se rozprostíralo nekonečné moře mraků.

„Tak co, Tino? Stálo to za to?“ zeptali se mě kamarádi.

„Rozhodně! Ale příště prosím horu s eskalátorem. A s cukrárnou nahoře!“

Vtom se ozvalo:

CINK!

Otevřel jsem batůžek.

Uvnitř na náš čekala obrovská odměna – pistáciová GELADORO!

„JUPÍ! To je přesně to, co potřebuje každý správný horolezec!“ Rozdělil jsem se s ostatními.

Kinabalské moudro: Opravdová odvaha neznamená dělat všechno sám. Znamená umět pomoci, přemýšlet, poslouchat zkušenější, a hlavně se starat o kamarády – ať už mají dvě nohy, čtyři nohy, nebo dřevěné nožičky jako já. A ještě něco: když se v horách ztratíte, nikdy se nevydávejte sami hledat cestu. Raději zavolejte dospělého nebo horského průvodce.

Poptat gelato Zavolat